Tomáš OpatrnýProtože neustále slýcháme dobré rady, ať se podíváme, jak to s financováním výzkumu dělají "všude ve světě" s tím, že jen u nás je to zcela nemožné, nedalo mi to vyzpovídat dánské kolegy. Skandinávské země jsou nám často dávány za vzor pro velký důraz na vzdělávání a vědu, takže pár čísel pro inspiraci jsem si při rozhovorech poznamenal. Rovnou říkám, že to pro někoho může být trochu nuda a zdlouhavé, takže fajšmekři by si měli raději hned překliknout na nějaké zajímavější čtení co kdo řekl na to, jak se tvářil nějaký politik na výsledek voleb a kdo za to může, ža to tak dopadlo. Ale že jsme tu na serveru Hospodářských novin tak trocha ekonomických informací snad neuškodí.
Naprostá většina výzkumu v Dánsku probíhá na univerzitách, organizaci obdobnou naší Akedemie věd tu nemají, ač je tu též několik státních organizací zaměřených na výzkum. Na podrobnosti jsem se ptal kolegů z přírodovědecké fakulty univerzity v Aarhusu, což je po Kodaňské univerzitě druhá největší škola se zhruba 35 tisíci studentů. Přírodovědci z tohoto počtu mají přibližně desetinu, přičemž jejich rozpočet - něco přes jednu miliardu dánských korun (1DKK je zhruba 3,5 Kč) - dělá asi 20% univerzitního rozpočtu. Odkud a jak tyto peníze přicházejí? Zhruba 200 milionů DKK mají za studenty (ze státního rozpočtu), 400 mil. na základní výzkum - též ze státního rozpočtu a asi 410 mil z vnějších zdrojů - národních i mezinárodních projektů i z privátní sféry.
Výukové peníze
Narozdíl od nás stát neposílá peníze za zapsaného studenta, ale za konkrétní výsledek - a tím je složení zkoušky. Ovšem v přepočtu se dá zjistit, že ročně by měl student složit 60 kreditů a tomuto penzu odpovídají konkrétní částky v závislosti na oborové náročnosti. Na humanitní obory to dělá 40 tis. DKK, na matematiku a některé další 67 tis. a na nejnáročnější (fyzika, chemie, atd.) 100 tis. DKK. Zajímavé je srovnat si tato čísla s údaji z ČR, poměřovanými přes HDP na hlavu. Uvedené dánské prostředky na vysokoškolského studenta tak odpovídají zhruba 20%, 32% a 48% dánského HDP per capita. Srovnáme-li si to s českými cca 30 tis. Kč základního normativu (tolik přichází u nás na studenta v humanitních oborech bez nároků na drahou laboratorní výuku) a s cca 85 tis. Kč na studenty např. chemie nebo fyziky v ČR, dělají tato naše čísla asi 8% a 23% našeho HDP per capita. Ačkoliv naše školy dostávají ještě další příspěvky např. za absolventy, je částka na studenta naprosto dominantní složkou rozpočtu a uvedené srovnání může dát relevantní představu o proporcích, jak je to ve kterém státě míněno vážně s podporou vzdělanosti.
Peníze na základní výzkum
Všude se reformuje a tak i dánské financování prochází změnami. Příspěvek na základní výzkum, který by v naší terminologii odpovídal asi tzv. institucionální podpoře, se nyní distribuuje zčásti klíčem podle historie, tedy co bylo loni, máte mít i letos. Ale financí na výzkum přibývá a to, co je nad onou historickou hodnotou, se nyní dělí podle zaklínadla 45-20-25-10. Tedy 45% se rozdělí podle toho, kolik škola dostala za studenty, 20% podle úspěšnosti v získávání externích prostředků (výzkumné granty atd.), 25% podle "kvality výzkumu" a 10% podle počtu udělených Ph.D. Ta "kvalita výzkumu" je novinka, ještě donedávna tu měli pravidlo 50-40-10, tedy s takovými vahami se započítavaly peníze za studenty, externí zdroje a počty ukončených doktorandů. Jak se měří "kvalita výzkumu"? Každý výsledek si tu pracovníci zadávají do databáze (neříkají jí RIV, ale PURE). Pak se ty výsledky obodují systémem zvaným "bibliometriske forskningsindikator", body se sečtou a "kvalita výzkumu" je na světě. Že je to stejné jako náš kafemlejnek? Ne úplně, scientometrický tvůrčí rozlet se tu realizoval zase trochu jinak. Prý se inspirovali v Norsku, jejichž systém částečně přebrali. Nejprve celé vědecké pole rozparcelovali na 68 oblastí, na každou oblast najmenovali speciální komisi odborníků. Odborníci zasedli a vědecky rozdělili odborné časopisy z každé oblasti na dvě úrovně, normální a vysokou, kam by mělo patřit 20% nejlepších. Časopisy normální skupiny jsou za bod, vysoká úroveň za tři body. Patent je za bodík, monografie normální úrovně za pět, vysoké úrovně za osm. Ovšem stejně jako u našeho kafemlejnku, pokud je vás víc spoluautorů jednoho článku, o body se vaše instituce musí podělit (ale tak, že na každou připadne nejméně desetinový podíl). Také tu museli řešit řadu fundamentálních problémů. Komise expertů jedné oblasti prohlásila časopis za hodný úrovně A. Ovšem na tentýž časopis si dělala nárok jiná expertní komise z příbuzného oboru a její znalci mu přisoudili hodnost B. Jak se s rozporem vypořádat? Opravdu nevím, zda nejde o historku z rodu "urban legend", ale prodávám, jak jsem koupil: prý původně povolali nejmladšího knihovníka, aby to jako nestranný rozsoudil a o úrovni časopisu rozhodl. Teď už to prý mají ošetřené jinak, každý časopis musí patřit do právě jednoho oboru a je na to nějaká vrchní komise, která rozhodne o příslušné jurisdikci. Také jsem slyšel historku, že prý původně časopisy Nature a Science (ty, které jsou povětšinou považovány za nejprestižnější a náš kafemlejnek je odsadil s 500 body mnohem výš, než ty ostatní nejlepší s kolem 300 body) byly zařazeny do chlívečku B. Už to prý ale napravili a Nature i Science jsou Áčka.
Kromě toho, že je nutné časopisy odborně rozchlívečkovat, tu řeší ještě další zásadní problémy, jako třeba zda se má formulkou 45-20-25-10 dělit jen nově přicházející část výzkumného rozpočtu (což by si přály kamenné univerzity), nebo rovnou celý balík na základní výzkum. Druhá varianta by totiž hrála do not venkovským školám, které dosud žádný pořádný výzkum neměly, o historickou část balíku se opřít nemohou, ale těch 45%, které na výzkum tečou podle financí za studenty, by pro ně bylo zajímavé přilepšení rozpočtu.
Oba tyto finanční zdroje jsou v podstatě k dispozici danému pracovišti, které s nimi může nakládat dle svého uvážení. Tady je to plně v kompetenci děkana fakulty - ale univerzitní systémy jsou tu různorodé, takže někde mohou mít hlavní slovo o patro výš (rektor) nebo níž (vedoucí kateder či ústavů).
Externí zdroje
Dalších něco přes 40% fakultního rozpočtu tu pochází z vnějších zdrojů, což jsou například prostředky distribuované přes Danish Councils for Independent Research, tedy jakousi obdobu naší Grantové agentury, Danish National Research Foundation, která podporuje dlouhodobější projekty typu center excelence, dále projekty z evropských rámcových programů i z privátní sféry. K těm posledně jmenovaným patří například projekty financované Carlsberg Foundation, což je nadace vlastnící většinu pivovarské společnosti, kterou spravuje rada jmenovaná dánskou královskou učenou společností. Příjmy Carlsberg Foundation pak jdou na podporu základního výzkumu (porovnáním jejich reportů mi vychází, že když vypijete hektolitr Carlsbergu, přispějete zhruba jednou dánskou korunou na výzkum). Další významný privátní zdroj je pro ně Lundbeck Foundation, nadace vlastnící většinu ve farmaceutické společnosti, která loni udělila granty v celkové výši asi 340 mil DKK a mimo jiné financuje právě výzkumnou skupinu kolegy, u kterého jsem tu na návštěvě.
Financemi z těchto zdrojů disponuje z největší části řešitel projektu. Část z nich - overheads, u nás nazývané jako "nepřímé náklady" či "režie", však přispívá k dalším příjmům fakulty, o kterých rozhoduje děkan. Jejich výše závisí na typu projektu a jeho poskytovateli a pohybuje se od 0% (např. z privátních zdrojů) přes 20% (evropské projekty) po 44% (dánské projekty pocházející ze státního rozpočtu). Na zdejší fakultě tak dělají režie v průměru 22% z externích projektů, z čehož plyne, že děkan tu vládne v součtu asi 690 mil DKK.
Procentní výše režií tu prochází změnou. Podobně jako u nás byly v Dánsku nedávno velké tlaky na to, aby podstatnější část výzkumných prostředků byla vysoutěžená. Tím se ale výraznější část financí stala účelově vázanou a instituce si stěžovaly na nedostatek prostředků zabezpečujících jejich vlastní chod. Nápravou tedy bylo zvýšení části na nepřímé náklady. Přesto ale z univerzitního prostředí zaznívají stesky, že zvyšování podílu účelové podpory vytváří neúnosný tlak na svobodu bádání - chtěli by se tu vrátit k proporci 60% institucionální podpory a 40% vysoutěžené účelové.
Celkově se v Dánsku veřejné výdaje na výzkum (GBAORD) zvedly z 0,71% HDP v roce 2005 na 0,89% HDP s tím, že v letošním roce prý mají zacíleno na 1% HDP (pozn. v ČR tvořily podle posledních statistik v roce 2008 veřejné výdaje na výzkum 0,6% HDP). Mohutné zvyšování investic do výzkumu a vysokých škol prý přišlo poté, co se dánský premiér Rasmussen v roce 2004 vrátil z návštěvy v Číně se zjištěním, že pokud se nemá jeho země zanedlouho stát bezvýznamnou provincií, je třeba začít rychle něco dělat.
Vysokoškolská reforma a řízení
Dánské univerzity prošly reformou, která jim roku 2003 zcela zrušila systém volených akademických senátů. Zákon - v současné úpravě z roku 2007 - jim namísto toho definuje řízení s hlavní autoritou správních rad. Aarhuská univerzita tak má jedenáctičlennou správní radu, z níž je šest externistů a pět volených vnitrouniverzitních členů - dva zástupci akademických pracovníků, dva zástupci studentů a jeden zástupce techických a administrativních pracovníků. Externí členové mají čtyřleté funkční období a co dva roky se část z nich obměňuje s tím, že své nové členy jmenuje správní rada samotná. Předsedou správní rady je vždy externista. Tímto způsobem mají zajištěnou univerzitní nezávislost (garantovanou zákonem; stát jim do řízení nemluví) s tím, že vnější aktéři mají dominantní roli oproti voleným zástupcům zevnitř univerzity. Správní rada pak mimo jiné jmenuje a odvolává rektora, rektor děkany, děkan vedoucí jednotlivých pracovišť. V té současné patří k externistům patří například bývalý ředitel mlékárenského koncernu, manažerka advokátní firmy, nebo bývalý ředitel královského divadla. Při posledním zasedání správní rada najmenovala dvě nové členky, bývalou eurokomisařku přes zemědělství Fischer Boelovou a prorektorku z univerzity v Göteborgu.
Ne že by tu byli všichni z této úpravy nadšení - na své akademické samosprávě si řada univerzitních pracovníků zakládala. Důvodem pro zavedení změny prý bylo to, že senátní systém a priori vykazoval nechuť vůči jakékoliv pružnosti v řízení. Na druhou stranu i zde občas zaznívají určité obavy, zda nyní nejsou univerzity zranitelné, pokud by měly být pod vlivem sebe-jmenujících správních rad, do kterých by teoreticky mohly proniknout osoby darebné a situaci ovládnout.
Kromě toho je součástí reforem i mohutné sjednocování univerzit, kdy k těm větším jsou přičleňovány menší lokální školy i výzkumná pracoviště. Politickým zadáním je takto zvýšit efektivitu a vypořádat se s globalizací - což je tu horký pojem. Ani tyto změny nebudí velkou vlnu nadšení akademiků zdejší kamenné univerzity - namísto prostředí, kde se každý znal s každým a zdejší škola se cítila elitně (studovala tu i jejich královna), se z nich má stát velkofabrika.
Abychom to mohli mít jako v Dánsku...
Pokud by měly být vyslyšeny hlasy volající po tom, ať nevymýšlíme nebezpečné experimenty, ale ať se podíváme, jak to dělají "všude ve světě" a měli bychom zkusit u nás zavést Dánsko, museli bychom změnit všelico. Platili bychom zatraceně vysoké daně - například 25% DPH. Za registraci nového auta progresivní daň blížící se 200% (nedělám si legraci, dvě stě procent) z pořizovací ceny. Přesto bychom byli nejspokojenějším národem (aspoň to o Dánech píšou v novinách a místní na to znalecky přikyvují). S pitím alkoholu by to u dospělých vyšlo nastejno jako u nás, ale dětem se tu nezakazuje a legálně si ho mohou v obchodě koupit od 16 let. Na ulicích by byla výrazná převaha cyklistů nad auty. V pátek odpoledne by se na univerzitě nespěchalo z práce domů, ale katedra by rozjela svůj Friday-bar a studenti i profesoři svorně zapíjeli týden pivem. A měli bychom 24 nobelistů (pět a půl milionové Dánsko jich má 13).
