Zdanění je krádež

Dostal jsem pozvánku na diskusní fórum Den daňové svobody 2010 pořádané Liberálním institutem v Praze. Bohužel se nemohu zúčastnit, ale pozvánka mi připomněla můj pár let starý text, který jsem napsal v reakci na článek Tomáše Sedláčka týkající se daní. Neztratil na aktuálnosti (akorát Amerika se výrazně posunula k socialistické diktatuře). Věnuji ho všem Sedláčkům a ostatním mystikům, altruistům a kolektivistům. Všem zatracujícím "sebestředné" jednotlivce, všem žvanícím o "solidaritě", jíž mají na mysli zašlapání sebe sama a obětování se všem ostatním. Věnuji ho všem, kteří nenávidí dobro za to, že je dobrem, kteří nenávidí produktivní lidi za to, že jsou produktivní a sledují své štěstí. Všem, kteří blábolí o zlu kapitalismu, aniž by tušili, že žijeme v bahně socialismu.  Všem, díky nimž tento svět znovu směřuje k nové katastrofě. Zde jeho znění:

 Neuvěřitelnou otázkou „a co má být?“, reaguje Tomáš Sedláček (HN, 15.6.06) na zjištění Liberálního institutu, jak obrovskou část příjmů odevzdávají čeští daňoví poplatníci státu (Proč nemáme svobodu daní jako Američané?, HN, 14. 6. 06). Nepatřím k lidem, kteří by „dni daňové svobody“, přikládali velký význam. Primární otázkou jsou samozřejmě výdaje a funkce státu, jejich financování je pak otázkou odvozenou. A na to pan Schwarz z Liberálního institutu správně poukazuje. Nicméně míra zdanění určitě není nepodstatná a ten, kdo ji komentuje slovy „a co má být?“, jinými slovy říká, že je zcela lhostejné, zda o svém vlastním životě a majetku rozhodujeme individuálně, dobrovolně a pro svůj vlastní prospěch, anebo se poslušně, jako nepodstatné buňky „společnosti“, svého majetku vzdáme, aby o něm a o našem životě rozhodovali ostatní, skupina, kolektiv. Říká se tomu také kolektivizace, konfiskace či znárodnění – ve prospěch absurdního „veřejného prospěchu“. Umírněnou aplikací toho kolektivistického principu je socialismus, důslednou aplikací je komunismus.

Podle Sedláčka na tom lidé v USA nejsou lépe než u nás, protože, „mnoho položek, které si v Evropě platíme skrze daně, si lidé v USA platí sami a přímo“. Sedláček v tom zřejmě nevidí žádný rozdíl. Proč bychom tedy skrze daně neměli platit oblečení, jídlo, dopravu nebo úplně všechno?!

Musíme si ujasnit pojmy. Za daně si nic nekupujeme. Zdanění je krádež. Je donucením člověka, aby se, pod pohrůžkou násilí, vzdal svého majetku. Koupě, naproti tomu, je aktem, kde kupující na základě svého vlastního individuálního rozhodnutí dobrovolně směňuje své vlastní peníze za zboží nebo službu, kterou mu prodávající nabízí. Jak může někdo stejným pojmem „koupě“ označit i akt zcela odlišné povahy, kterým je daňově financovaný státní výdaj? Sedláček sice v souvislosti se zdaněním dává slovo „kupujeme“ do uvozovek, z celého jeho článku je však zřejmé, že fatální rozdíl mezi individuálním rozhodnutím a daňovým násilím ignoruje. A rovnou je třeba smést stranou případnou námitku, že o použití daní přece také rozhodujeme my, jednotlivci, a to v rámci demokratické kolektivní volby. Podstatné a jedině morální je, abychom v drtivé většině oblastí (včetně vzdělání, zdravotní péče, atd.) o svém vlastním životě (a tudíž i majetku) rozhodovali individuálně. A pokud jsme ztratili svobodu o něm rozhodovat, je víceméně nepodstatné, zda o něm ostatní rozhodují demokratickou většinou nebo diktaturou.

Sedláček má pravdu, že „den daňové svobody nám o ekonomickém potenciálu země mnoho neřekne“. Ono totiž nejde o žádný „ekonomický potenciál země“, ale o každého jednotlivce, jemuž náš socialistický stát zdaněním a nekonečnou řadou svých nesmyslných a nemravných výdajů a regulací znemožňuje svobodně rozhodovat o svém životě.