Turek z Čech

Fotbalově jsem dospěl v Berlíně. Právě tam jsem prožil mistrovství světa v kopané v roce 2002
a mám pocit, že poprvé jsem fotbal nějak intenzivněji vnímal. Bylo horko, škola pomalu končila a ten míč byl prostě všude.

Tohle mistrovství si náramně užívali zejména berlínští Turci, protože Turecko se dralo dál a dál a nakonec vybojovalo překvapivé třetí místo. V Berlíně Turků žije několik stovek tisíc, ale v těch letních dnech se zdálo, že německá metropole patří jenom jim.

Všude vlály turecké vlajky, kebab chutnal líp než kdy jindy a já si koupil rudé tričko s tureckým nápisem Turecko, protože se mi prostě líbilo a Turkům jsem fandil stejně jako Němcům, aniž jsem tušil, co se mi s ním ještě přihodí. Jedna moje lehce feministicky laděná kamarádka mi vyčetla, že tím, že nosím tohle tričko, souhlasím s ponižováním tureckých žen, co souhlasím: já ho přímo podporuju. Marně jsem jí vysvětloval, že se přece právě hraje fotbal a že své ženy určitě doma týrají i mnozí Němci nebo Češi. Jenže fotbal podle ní tak jako tak byla jen tupá zábava pro chlápky, co jim momentálně chybí nějaká ta válka.

Ještě víc ale mé turecké tričko podráždilo skinheadský páreček ze sousedního domu. Potkal jsem je na chodníku, jak tlačí kočárek s jejich capartem. Skínova blondie po mě sekla pohledem a ke svému obtloustlému fírerovi řekla: "Tenhle kluk přece není Turek." Plešounovi to taky po chvíli jistého zdržení na lince uvnitř hlavy docvaklo a volal za mnou: "Hele, seš Turek, nebo nejseš Turek? Co vlastně jako seš?"

Neřekl sem nic a šel dál. A to tričko mám pořád.

Jaroslav Rudiš, spisovatel