Fotbal je žrádlo...

Sedí vedle sebe v sauně, je jim kolem padesátky, potí se a mlčí. A já sedím v rohu a potím se taky. A pak to meditativní ticho skončí.

"Tondo, tenhle turnaj, to je samý překvapení, to mozek nebere."

"Jako život, Karle."

"Ale kde sou dneska ty jistoty, čověče? Anglie kulhá, Španělsko kulhá, Itálie kulhá, mě by ti nepřekvapilo, kdyby to nakonec vyhrála Severní Korea. Podle mě za to můžou ty vosí píšťaly. Já mám televizi furt ztlumenou, ale i tak je slyším."

"I když to máš ztlumený?"

"Jo."

"I třeba teď v sauně?"

"Jo."

"Jestli ti už trochu nehrabe, kamaráde."

"Podle mě to je nějaký africký kouzlo. Slyšíš je jednou a pak je slyšíš, i když je neslyšíš, a chytá tě z toho nerv, a když seš citlivej, tak začneš sekat chyby. Mně třeba teď v práci nic nejde a se starou po sobě jenom štěkáme."

"To ste dělali vždycky... Já třeba nic neslyším."

"Jen abys nebyl překvapenej, až je taky uslyšíš."

"Já zas myslím, že tenhle velkej fotbal je sice fajn, ale čím sem starší, tím víc ti mám pocit, že ten největší fotbal je ten úplně malej. Třeba u nás v Bousově. Ti řikám, takovou klobásu si o poločase v Africe nedáš. To je kouzlo!"

"Ale fotbal přece není jenom žrádlo."

"Jako to, že ne? Fotbal musí bejt žrádlo, kamaráde! Ve všech významech. A to v tý Africe teda zatím moc není. Jestli ony ty slavný týmy tam nejedí nějaký špatný jídlo. To máš dneska furt samý bio, ale kdyby Angličani žrali ty naše klobásy z Bousova, to bys viděl ten mazec!"

A pak jako na povel zvednou svá stokilová břicha a jdou skočit do ledového bazénku. A já mám pocit, že mi něco píská v uchu a dostal jsem chuť na klobásu. Na tu z Bousova.

Jaroslav Rudiš, spisovatel