První den ve Varech: Opening party před Thermalem

Marek Eben to během slavnostního zahájení řekl jasně: „Když jsem prvně moderoval karlovarský festival, byl Jiří Bartoška o pět let mladší než jsem já dnes. A už tehdy mi připadal dost starý...“ Nejdřív jsem se zasmál, pak začal počítat: dvakrát jako novinářský velvyslanec Reflexu, jedenáctkrát coby redaktor festivalového deníku - to máme potřinácté na festivalu ve Varech. Ponechám-li stranou filmy - co mě tady ještě může překvapit?

Tak třeba úvodní den. Ranní poklid se s přibývajícími hosty mění v hlučný festivalový rej. Odpoledne se před Thermalem rozezní koncert, tentokrát v podání Jana Budaře a jeho, resp. Eliščina bandu. Festivalovým divákům krátí čekání na kočárovou jízdu, která se koná v kočárech značky Audi se stovkami neplašících se koní pod kapotou. O chvíli později už se foyer Velkého sálu hotelu Thermal plní hosty v gala a ministry v demisi, prezidenty Klausem a Bartoškou.

Nemenší ruch tou tobou panuje i v naší redakci; zbývá dokončit ještě několik stránek festivalových novin. V oděvu, který rozhodně nelze charakterizovat jako black tie only, jak požadovala pozvánka, jsem se protáhl na schody Velkého sálu, abych se podíval na letošní choreografii bratří Cabanů, poslechl si několik Ebenových vtipů a zhlédnul novou festivalovou znělku Ivana Zachariáše, tentokrát s Johnem Malkovichem v hlavní roli.

Kreativitu Cabanů jsem sledoval na zkoušce už den předem - tanečnice se na pojízdném pásu motaly jak opilé, občas spadly. I během galavečera se skládaly k zemi, tentokrát však už s přesně naučenou elegancí. Vypadalo to tak jednoduše a přirozeně, že to ve skutečnosti musela být neuvěřitelná dřina. Ale totéž nejspíš platí i o vždy vtipné moderaci Marka Ebena. Nebo Zachariášovi a jeho černobílých znělkách. S mistrem reklam jsme se setkali chvíli před zahájením v hotelové kavárně. Vyprávěl mi, jak se chystá točit film v Americe. Kdo jiný, říkal jsem si, když jsem sledoval, jak zrežíroval Johna Malkoviche.  

Po úvodním filmu Crazy Heart (Bláznivé srdce) se zahajovací hosté natlačí do oficiálních festivalových vozů, my odešleme poslední stránku do tiskárny. Je čas na velkou párty v Grandhotelu Pupp - spousta jídla, pití, celebrit. Jistě, je to skvělá příležitost vidět na vlastní oči hlavní hrdiny bulvárního tisku a zkontrolovat, jestli jsou opravdu tak vychrtlé či vytloustlé, zda se ta plastika skutečně tak strašně nepovedla a jestli chování mediálního páru na věřejnosti vážně nasvědčuje blížícímu se rozchodu. Ukryt v anonymitě davu navíc člověk může vhodně nastavenou nohou dát tomu či onomu režisérovi jasně najevo, co soudí o jeho novém filmu. Ale když mně se oba letošní soutěžní filmy, tedy Kuky se vrací a 3 sezóny v pekle, líbily. A tak jsem dal po dvanácti letech v Puppu tentokrát přednost společnosti Veroniky Bednářové, bývalé kolegyni z Reflexu, dodnes nadřízené ve Festivalovém deníku. Ve stánku před hotelem Thermal jsme si koupili pivo v kelímku, usedli na betonovou zídku a pozorovali festival, z něhož za posledních devět let známe především redakční místnost bez oken.

Na televizní obrazovce, umístěné na nedaleké terase, právě Uruguay na penalty porazila Ghanu, a několik opilých fotbalových příznivců se pokoušelo napodobit jihoamerické hrdiny se skleněnou lahví namísto míče. Hned první kop byl úspěšný - flaška se kousek od nás roztříštila na spoustu střepů a střelec zakřičel gól. Z nedalekého stanu duněla techno hudba a po červeném koberci se promenovaly karlovarské krásky v lodičkách, jejichž jehlové podpatky se smekaly po úlomcích skla a pohozených plastových kelímcích; takhle nějak vypadá Václavák po silvestrovské noci...

Svého času se karlovarský festival dělil na svět celebrit, kterým patřilo království Pupp, a republiku baťůžkářů, jejichž území se rozprostíralo kolem Thermalu. Dvanáctkrát jsem trávil první festivalový den v Grandhotelu, tentokrát jsem ho chtěl prožít jako filmový fanoušek. Nepovedlo se. Pokud budu chtít poznat festivalového návštěvníka v jeho přirozeném prostředí, asi mi nezbyde, než někdy zajít do kina...