Naposledy z Varů: Jak se rodilo šílenství kolem Kukyho

Začalo to rozhovorem s Janem Svěrákem pro první číslo Festivalového deníku, coby s režisérem snímku Kuky se vrací, soupeřícím v Hlavní soutěži letošního ročníku. Ta otázka byla logická: Bude ve Varech k dostání plyšový Kuky?

Ne.

Oscarový tvůrce mi vysvětlil, že až do 1. srpna je Kuky vázán exkluzivní smlouvou s Dobrou vodou, která sponzorovala reklamní kampaň k jeho nejnovějšímu filmu. V tu chvíli mě něco napadlo: "A nemohl byste nám pár kukyů věnovat do soutěže pro naše čtenáře? Každý den bychom mohli jednoho růžového plyšáka schovat někde ve Varech a ve Festivalovém deníku uvádět indicie k jeho objevení - třeba by to někoho bavilo..." Jana Svěráka ta myšlenka zaujala. Hodil do pračky s černým prádlem sedm Kukyů, aby získaly patřičnou patinu, pak už jen stačilo vymyslet vhodné úkryty a důmyslné nápovědy.

Prvního Kukyho vypustil režisér osobně před soutěžní projekcí ve Velké sále hotelu Thermal, zavěšeného na čtrnácti nafukovacích balóncích. Plyšák vznášející se mimo dosah nad hlavami diváků způsobil nadšení. Ale největší radost přinesl jedenáctiletému chlapci, který vydržel v sále i po promítání tak dlouho, dokud mu Kuky neklesl k nohám. Druhý den o tom vyšel článek, obsahující nápovědu, kde by se ten den mohla skrývat další plyšová hračka. A zároveň výzva, aby nálezce přišel do redakce Festivalového deníku odvyprávět svůj hledačský příběh a vyzvednul si zde certifikát původu, signovaný Janem Svěrákem. Asi v jedenáct dopoledne dorazily dvě dívky a popisovaly, jak Kukyho objevily za hadím pramenem, za velkým kamenem, tedy u jednoho z vřídel.

A tak to šlo den za dnem, akorát hodina Kukyho objevení se stále víc a víc přibližovala okamžiku vydání novin. Ve Varech pomalu začala propukat kukymánie.

Lidé vstávali v šest ráno, aby byli u novin jako první a mohli se vydat zachraňovat růžového plyšáka - obcházeli početné karlovarské kavárny a objednávali si one coffee with cookie (vítěz jich během dvou hodin vypil osm, než jako první narazil na správnou kavárnu, kde toto heslo platilo), hledali Kukyho u nohou ukřižovaného Ježíše, šplhali po skalách nad kolonádou, lezli po stromech, brodili se potokem. Jeden vítěz kvůli Kukymu běžel přes celou kolonádu od hotelu Thermal až k Puppu; zvládnul to za necelých pět minut. Jiný si rovnou vypůjčil kolo, aby byl na místě schovaného Kukyho jako první...

Několik desítek hledačů včera ráno čekalo na auto dovážející každý den z Prahy náklad čerstvých deníků už od půl šesté, o první výtisky se skoro strhla rvačka... Kdo ví, co by se dělo, kdyby festival pokračoval ještě týden. Partně bychom u dveří redakce museli mít ochranku, aby nám lidi nekradli stránky vytištěné na korektury...

Včera celé tohle růžové šílenství k zármutku mnoha návštěvníků festivalu skončilo.

Člověk nepoznamenaný specifickou atmosférou karlovarského festivalu, která je zcela nepřenosná, musí z těchto řádků nabýt dojmu, že zdejší návštěvníci jsou banda magorů. Kdo jiný by vstával nad ránem, aby se honil za plyšovou hračkou? Dost možná. Ale není na druhou stranu krásné, když se v době, kdy jsme vším zahlcováni, objeví touha po něčem, co nelze za peníze okamžitě uspokojit? Jak ostatně říká Kukyho tvůrce Jan Svěrák: "Tahle určitá nedostatkovost nás vrací ke krásné touze něco chtít - není nic horšího a smutnějšího, než nic nechtít, po ničem netoužit." Letošní kukymánie dala jeho slovům za pravdu.