Hra na reformy

Nová vláda chce reformovat téměř všude a téměř všechno. Pokud se reformovat nebude, přijde apokalypsa, tvrdí českému voliči. Tomu se tento příběh líbí, a tak se dokonce dobrovolně uvolil k jistému masochismu, s těmito reformami spjatým, totiž k "utáhnutí opasku".

Konrad Paul Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti považuje abstraktní vyznávání reforem za "komplexní politickou ideologii současnosti". Reformy se vždy musí provést okamžitě. O tom se nediskutuje, to je třeba akceptovat - ideologie ostatně nikdy nenachází oblibu ve "zdlouhavých" diskusích. Z dlouhodobější perspektivy je ovšem patrné, že různorodé reformy často vůbec nedošly předepsaných cílů a jejich jediným výsledkem byla - nutnost nových reforem.

Jednou z motivací pro toto reformní nadšení je podle Liessmanna fascinace všemožnými žebříčky, evaluacemi a kvantifikacemi. Tak například nový ministr školství Josef Dobeš (Věci veřejné) hodlá zavést celou řadu forem testování českých studentů - bude se evaluovat po 5. a 9. třídě, bude se testovat v rámci státních maturit atd.

Nemůžu se ubránit dojmu, že celé tohle představení nese rysy příbuzné třeba se sportovním utkáním. Pořadí v tabulce je vlastně jediným podstatným cílem. Český student představuje jakousi abstraktní hračku v této velké hře s čísly, která musí být dovedena k co nejlepším výsledkům. Jeho mužstvem je škola, kterou "reprezentuje" a která by se bez něj neobešla. Den testování je něco jako důležitý fotbalový zápas. Jde hlavně o výsledek - to, jakou cestou se k němu dojde, je víceméně vedlejší. Všem na výsledku záleží - studentům, učitelům, vedení školy i politikům. Nehraje se "jen tak", ale o prestiž a peníze. Školy soutěží mezi sebou, na úrovni národní jsou pak výsledky obrazem "vzdělanosti" nové generace toho kterého národa.

Jednou z funkcí každé ideologie je orientace ve světě. Ideologie chce svět zpřehlednit, popsat několika hesly nebo právě čísly. Cenou za tuto přehlednost je však opomenutí celé řady souvislostí. Testování je pochopitelně potřebný nástroj ministerstva, který takto kontroluje "svoje" instituce. Pokud je však testování tím hlavním, o co se projevuje zájem, něco není v pořádku. 

Podle mého názoru není problémem českého školství pořadí v jakýchsi žebříčcích, ale absence komplexní koncepce vzdělání, která by byla důsledně prosazována. Tak je například nutné se rozhodnout

• jestli má učitel hrát roli toho, kdo "už ví" a student roli toho, kdo převážně pasivně "poslouchá" - tedy jestli třeba na gymnáziích chceme "klasický" způsob výuky, který probíhá formou jednostranného předávání znalostí ve směru od učitele k žákům, nebo způsob "anglosaský", ve kterém je učitel spíše moderátorem diskusí ve třídě
• jestli jsou přednější znalosti, nebo schopnosti - tedy zda je třeba ve výuce literatury nutné odvykládat všechno "podstatné" od sumerských eposů až po současnou tvorbu, nebo je produktivnější vybrat několik klíčových textů a ušetřený čas věnovat jejich důkladných interpretacím, při nichž se student učí obecnému zacházení s textem

Respektive, v jaké míře a na jakých školách je vhodné některý z těchto přístupů aplikovat. Teprve poté má smysl zavádět plošné evaluace. O čem by vůbec vypovídaly výsledky jednorázových testů, pokud by byly zavedeny bez tohoto koncepčního nastavení podmínek ?

V tuto chvíli je klíčovou otázkou ve školství, JAK se učí na českých školách a jaké podmínky v důsledku toho tyto instituce poskytují svým "klientům". Student se totiž zpravidla chová pragmaticky: současný systém mu umožňuje takovou školu, která jej nijak nemotivuje k přemýšlení, okázale ignorovat a pár dní před testem se přinutit k memorování požadovaného objemu učiva. V případě dobrého výsledku pak všechno spokojeně a velice rychle zapomíná. Sám moc dobře nechápe, k čemu je to všechno dobré, ale dělá to, protože ho k tomu systém víceméně nutí.

Cesta ke zvýšení "úrovně znalostí českých dětí", která představuje pro nového ministra "největší problém českého školství" (online rozhovor, 28.7.2010), nevede přes ještě více žebříčků, ale přes systémové, koncepční změny. Kritickou analýzu systému českého školství nemůže nahradit několik evaluací, jejichž vypisování je spíše projevem posedlosti soutěžením.