Americké angažmá v Iráku skončilo, válka proti terorismu pokračuje

Stažením z Iráku splnil Barack Obama jeden z klíčových předvolebních slibů, byť v tomto procesu ukázal jistou flexibilitu (např. odklad konečného data nebo sémantická akrobacie ohledně rozdělení na bojové jednotky a vojenské poradce). Konec OIF odráží Obamovo přesvědčení, že Irák byla hloupá válka („dumb war“), ale ani zdaleka neznamená konec široce pojaté války proti terorismu započaté G. W.  Bushem.

Ve svém projevu zdůraznil Obama nutnost vytrvat v boji proti islamistickému radikalismu („no challenge is more essential to our security than our fight against al Qaeda”) a vyzdvihl jeho idealistický rozměr – podporu demokracie v zahraničí („a belief we share with the Iraqi people – a belief that out of the ashes of war, a new beginning could be born in this cradle of civilization”). V praktické rovině zintenzivnil prezident kampaň v Afghánistánu a nijak výrazně neomezil kontroverzní většinu válečných praktik svého předchůdce, včetně zadržování podezřelých z terorismu nebo používání bezpilotních letounů.

Přesto není vše při starém. Po příchodu Obamy do Bílého domu se americké zahraniční politika přeci jen pomalu oprošťuje od bezpečnostního paradigmatu vyvolaného 11. zářím 2001. Napomohla tomu finanční krize a její důsledky, které zatlačily válku v Iráku do pozadí mediální pozornosti, i otevřeně kritická diskuse ohledně dosavadního postupu v Afghánistánu. Navíc je zjevné, že stávající prezident nemá zájem na tom, aby se zahraniční politika (a zejména válka proti terorismu) stala definujícím tématem jeho působení v úřadu. Na rozdíl od válečnické rétoriky svého předchůdce se Obama snaží udržet pozornost veřejnosti u prioritních domácích témat a programů. Koneckonců i ve svém „iráckém“ projevu věnoval prostor boji s domácí nezaměstnaností, národní energetické politice nebo podpoře průmyslu.

Relativně příznivý vývoj v Iráku Obamově domácí agendě výrazně pomáhá. V okamžiku amerického stažení sice dochází k četným teroristickým útokům, ale celková situace v zemi ani zdaleka nepřipomíná nejhorší období 2006/2007. Poněkud paradoxně je současný stav výsledkem Bushova kontroverzního rozhodnutí navýšit počet jednotek v zemi v lednu 2007. Obama tuto zásluhu svému předchůdci nepřímo přiznal ve svém úterním projevu, a fakticky i rozhodnutím postupovat stejně v Afghánistánu.

Je ovšem snadno představitelné, že v nadcházejících měsících dojde v Iráku ke zhoršení situace, případně že eskalace v Afghánistánu nepřinese žádoucí výsledky, což postaví prezidenta Obamu před nová dilemata. Moderní americká historie už zná prezidenta, který nastoupil do úřadu s ambiciózním plánem reformy a rozvoje americké společnosti, avšak jeho vize nakonec padla za oběť válce v zámoří. Historie se sice nikdy neopakuje zcela stejně a zdá se, že Irák se přes pesimistické předpovědi uplynulých let druhým Vietnamem nestane. Cynik by však mohl poznamenat, že na svou „šanci“ teď čeká Afghánistán. A ačkoliv nechce být Obama válečným prezidentem, není vyloučeno, že jej historie bude posuzovat právě podle toho, jak se vypořádá s bojem proti Tálibánu a Al-Káidě pod Hindúkušem.

Jiří Skoupý

 Autor je analytikem AMO