To, co děláme, je tajné (What We Do Is Secret)

Větším a komplexnějším cílem tohoto blogu je, stejně jako u iniciativy CommTank, setkávání absolventů a akademické obce, současných studentů a vnějšího světa nad tématy, která se vztahují ke komunikačním a mediálním studiím. Drobnějším cílem, v ideálním případě, je nabídnout ilustraci spojení (nebo jeho absenci) mezi akademickou sférou a profesionálním světem. Čím více přemýšlím nad poslední větou, tím více se zdá enigmatická, proto to zkusím popsat podrobněji.

Co mají absolventi Komunikačních a mediálních studíí na UNYP společného? Často jsem o tom přemýšlel při náboru nových studentů, při rozhovorech se současnými studenty nebo během setkání s bývalými studenty, když jsme probírali komplexnost jejich profesních životů. Jedna myšlenka se mi opakovaně vrací – „to co děláme, je tajné“. Co je myšleno slovem “tajné”? Často se mě ptají – jak potenciální studenti, tak jejich rodiče – co dělají naši absolventi po škole za práci? Bez váhání dokážu vždy vyjmenovat několik aktuálních událostí, do kterých jsou právě ponořeni – od vytváření krizové komunikace pro velkou společnost nacházející se v nesnázích, po novináře, který krizi komentuje; od přípravy proslovu ministra, po neziskovou organizaci, upozorňující na roz

pory v té samé krizi; od přípravy velké reklamní kampaně pro nový produkt, po mnohé další. Poté, co popíšu takovou práci a předvedu několik webových stránek pro ilustraci, se často místo vzrušení z existence takových rolí setkávám jen se zdvořile pozvednutým obočím. Proč?

 Lidé, kteří provádějí takové činnosti, jsou často málo viditelní pro běžné publikum, které sleduje spíše scénu než zákulisí. Vidíme ministra a ne poradce, všímáme si titulků a ne novinářů, vidíme generálního ředitele firmy a ne tým krizové komunikace, sledujeme reklamy, ale neznáme reklamního textaře, který vymyslel geniální slogan. To, co děláme, je v podstatě tajné.

 Připustíme-li na chvíli argument, že absolventi komunikačních a mediálních studií nehrají jen roli oleje v motoru, ale naopak se nejen podílí na jeho vyladění na maximální efektivitu a výkonnost, ale jsou často svíčkou, která dodá jiskru nebo plynem a brzdou, které zaručují okamžité zrychlení nebo možnost zastavit celý stroj, pak patrně porozumíte konceptu „tajnosti a tajemnosti“. Slovo „tajemství“ bylo v tomto případě vybráno záměrně. Tajemství a tajemné je například o mnoho jiné než „tajné“. Jedním z důvodů může být, že přesahujícím komponentem tajemství je zodpovědnost.

 Zdá se mi, že zodpovědnost v kontextu tajemství má minimálně dvě úrovně – osobní a celospolečenskou. Na osobní úrovni, pracovat v tajnosti znamená například být schopen přijmout důsledky překročení etických hranic. Znamená to také přijetí faktu, že nikdy nebudete známá osobnost z televizní obrazovky nebo v nablýskaných časopisech, a být s tím vyrovnaný. Navíc k tomu je třeba připočítat, že jste schopni akceptovat osobní nepříjemnosti, které se vyskytnou v důsledku přímé zodpovědnosti za špatné věci, které se stanou jiným „ve jménu tohoto vašeho povolání“.

Na společenské úrovni je tato forma zodpovědnosti velmi mnohovrstevná a komplexní a v mnoha případech připomíná etické minové pole. Ale pro účel jednouchosti, uvažujme o jednom komponentu. Do jaké míry by ti, jejichž práce obsahuje prvek tajnosti a tajemnosti, měli veřejnosti vysvětlovat způsob své práce a vytváření mediálních obrazů, se kterými jsme konfrontování na denní bázi? Do jaké míry jsou pracovníci v oblasti komunikací a médií povinni vzdělávat veřejnost v oblasti významu a zprostředkované komunikace, se kterou přijdou do kontaktu?

 To je přesně ta problematika, kterou bychom mohli na tomto blogu řešit a také se něco dozvědět od absolventů UNYP. Etika a hledání ideálních postupů ať už v PR, reklamě či marketingu jsou z velké míry zastoupeny v komunikačních programech UNYPu a partnerské LaSalle University of Philadelphia. Velké úsilí je věnováno upevňování ideálů. Nikdo však není tak naivní, aby si myslel, že profesionální svět je každodenně plný ideálů. Ale jedna věc je téměř jistá: svět nepotřebuje další blog plný sebe ubezpečujících, egoistických pseudofilozofů z tohoto oboru. Co ale jistě může být přínosem, je upřímná a otevřená diskuse o tom, jak lidé z tohoto oboru skutečně pracují za oponou. S jakými morálními, etickými a profesními komplexními problémy se skutečně setkávají a co to všechno znamená pro veřejnost.

 Koneckonců, tajemství jsou od toho, aby byla sdílena.

Těším se na další příspěvky!

PhDr. Todd Nesbitt, Ph.D.

Chair, Department of Communication and Media Studies

University of New York in Prague

ENGLISH VERSION

What We Do Is Secret

Welcome to the inaugural blog of the COMMTANK – the association of alumni from the Communication and Mass Media department at the University of New York in Prague (UNYP). The macro aim of the blog – much like the aims of the association itself – is to have graduates and faculty engaging with each other, current students, and the outside world about themes connected with communication and media studies. A micro aim, ideally, would be for the offerings to be found on this blog to somehow serve to illustrate the connection – or disconnect – between the academic sphere and the professional world. The more I review that last sentence the more it seems enigmatic, thus I will try to illustrate further.

What do graduates of the Communication and Media Studies program at UNYP have most in common? Having thought about this for some time in the context of interviewing prospective students, talking to current students about their future aims, and chatting with alumni about the complexities of their careers, one thought comes to mind repeatedly: What we do is secret. Why secret? Often I am asked by parents and potential students what our graduates do for a living. Without hesitation I can usual rhyme off several current events in which our alumni are currently engrossed – from crisis communication for a major corporation caught in a bind, to the journalist that is exposing that bind; from a speech made by a cabinet minister, to the NGO that is attempting to expose the contradictions within it; to a major advertising campaign for a product, to the distribution and sales of the communication of it; and so on and so forth. After describing these roles, and often clicking on various web pages to help illustrate, I often find that instead of interest and excitement at the marvels of these exciting roles, I am met with frowns and ‘hmmms’. Why? The people orchestrating these maneuvers are not VISIBLE. They remain behind the scenes. We see the Minister, not the advisor; the editor, not the journalist; the logo, not the crisis communication team; the ad, not the copywriter. In what other field are the actors so crucial, and yet so entirely invisible? What we do is secret.

If you will accept the argument that graduates of communication and media studies programs tend to not only play the role of the oil in the machine, but often also ensure the orchestrating and tuning for maximum operational effectiveness, or even guaranteeing the entire functioning of it through acting at times as sparkplug, other times carburetor, but also critically ensuring acceleration (or lack of it), then you are probably able to understand the ‘secrecy’ concept. The word ‘secret’ in this case was chosen specifically. Secrecy is much different than confidentiality, for example. I would suggest that one reason might be that an overwhelming component of secrecy is responsibility.

It seems to me that responsibility in the context of secrecy has at least two levels – the personal and the societal. On the personal level, operating in secrecy means understanding and being able to accept the consequences of crossing ethical boundaries, for example. It might also mean accepting that you will never be the famous person on the television screen or in the flashy magazines, and being comfortable with that. Additionally, it might mean that you are able to accept the personal turmoil that arises from being directly responsible for bad things happening to other people in the name of your ‘job’. On a societal level, responsibility that evolves from secrecy is very multifaceted, complex, and in many cases an ethical mine field. But for the sake of simplicity, let’s consider just one component: To what extent do those operating in secrecy have a responsibility to the general public – and if they do, when? In the case of the media practitioner, to what extent should we feel an obligation to educate the public about the nature and meaning of the mediated communication we disseminate to them?

It is precisely this problem that strongly feel could be rightly served by blog submissions from UNYP graduates. The study program in the Communication and Mass Media major at UNYP, as well as the Professional Communication and Public Relations Master’s program in cooperation with La Salle University, have considerable ethical components. Great effort is spent fostering ideals. But no one would be so naïve to think that the professional world holds these approaches dear. But perhaps one thing is certain: The world does not need another blog full of self-serving, egotistical pseudo-philosophers from ‘the field’. But the world could use frank discussions about how the people behind the scenes actually see and conduct things, and the moral, ethical and professional complexities that surround them – and most importantly – what these complexities mean for the general public.

After all, in the end, secrets are made to be shared.

I look forward to hearing from our graduates!

PhDr. Todd Nesbitt, Ph.D.

Chair, Department of Communication and Media Studies

University of New York in Prague