Prosté řešení průšvihu s fotovoltaikou

Dočítáme se v tisku, jak rozbujelá fotovoltaika zničí český průmysl, jak razantně zdraží elektřinu, jak to všechno poškodí občany, podniky a drobné spotřebitele. Dozvídáme se, jak firma ČEZ s dominantním vlivem státu kupuje existující elektrárny, jejichž vlastník je neznámý apod.

Je zjevné, že v nastavení podpory fotovoltaiky došlo ke gigantické chybě. To je normální, v politice jako v každé jiné lidské činnosti k chybám čas od času dochází. S nezřízenou podporou fotovoltaiky chybovalo, resp. to přehnalo Německo a Španělsko, ale obě země - ta první především - dokážou vzniklé chyby adekvátně, včas a flexibilně korigovat.

Čeští politici už více než rok jenom krčí rameny. S tím už nic dělat nejde, byznys je byznys - za všechno mohou zelení aktivisté (a vůbec aktivisté všeho druhu), neměli jste je volit. Alespoň si to dobře zapamatujete a příště je nebudete volit.
Řešení je přitom prosté a jednoduché, ale zdá se, že právě proto ho bude tato vláda odmítat až do roztrhání těla.
Správné řešení je prakticky identické s tím, co se vláda chystá dělat s podporou stavebního spoření. Ve smlouvách o stavebním spoření je garantována výše státního příspěvku. Kdyby stát vyplácel menší státní příspěvek, došlo by k jasnému porušení smlouvy a klienti stavebních spořitelen by se úspěšně mohli soudit se státem. Proto se ministr financí Miroslav Kalousek rozhodl jít cestou zdanění: příspěvek se vyplatí v plné výši, ale zároveň ho stát zdaní. Před pár dny obhajoval ministr financí v televizi tento postup s tím, že jde o rozhodnutí neotřesitelné a nezpochybnitelné právě proto, že se jedná o zdanění, na které má stát právo. Sociální demokracie chce hnát zdanění stavebního spoření až k Ústavnímu soudu, ale ministra to neznervózňuje, svým postupem si je po právní stránce jist.

Podobným způsobem může stát postupovat v případě proklínané fotovoltaiky. Smluvní podmínky nebo výkupní cena se měnit nebudou, protože zde by opravdu mohla hrozit arbitráž. Stát ale může každou vyrobenou kilowatthodinu zdanit, a nebo může zdanit tržby výrobců sluneční energie (v Německu nedávno zavedli jadernou daň, která se počítá z gramu spáleného paliva). Získané prostředky by stát použil na snížení sumy v kolonce „příspěvek na obnovitelné zdroje", kterou si všichni můžeme přečíst na složence za elektřinu. Katastrofální nárůst cen způsobený fotovoltaikou by se zastavil nebo omezil.

Jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi fotovoltaikou a stavebním spořením? Vůbec žádný. Jen ten, že speciální zdanění státního příspěvku na stavební spoření se týká milionů obyčejných lidí (tento termín si od Jiřího Paroubka nenechám vzít), zatímco zvláštní zdanění fotovoltaiky by se týkalo vlivných lobbistů a mnohdy tajemných vlastníků, o jejichž identitě můžeme jen spekulovat. Takže na miliony obyčejných lidí si stát troufne, ale na mocné investory do fotovoltaiky (Rittig, Háva, Johanes apod.) si bohužel netroufne. Tak je to jednoduché, banální a smutné.

Státem ovládaný ČEZ dnes nakupuje elektrárny od firem, kde skutečné vlastníky zastupují advokáti a právníci. Jsou ti skuteční vlastníci politici a jejich přátelé? O tom si povídají vrabci na střeše. Zdá se, že lehké topné oleje proti tomuhle všemu blednou. Aby bylo jasno: protože má ČEZ menšinové akcionáře, do fotovoltaiky - dokud je to tak výhodné - bohužel investovat musí. Jako firma ovládaná státem by měl ale držet laťku vysoko a alespoň nekupovat firmy s neznámými vlastníky. Co zase ten stát v dozorčí radě dělá?

A ještě k názoru, že za ten raketový nárůst fotovoltaiky může Evropská unie a naše smluvní závazky. Petr Mach přesvědčivě citací konkrétních článků přístupové smlouvy dokládá, že Česká republika má stále právo vyjednat s Unií změnu podmínek a že manévrovací prostor tu existuje.