Švédsko v Afghánistánu: povolební dilemata

Rozložení sil v parlamentu bude mít nezanedbatelné dopady i na švédskou zahraničně-bezpečnostní politiku, jak se už nyní ukazuje na problematice zapojení do kampaně v Afghánistánu. Švédsko vyslalo do země několik set vojáků, kteří vedou Provinční rekonstrukční tým v Mazár-e Šaríf a zapojují se do aliančního úsilí i na dalších místech. V důsledku voleb však nad pokračováním švédské účasti vyvstal velký otazník: pravicová Aliance, jež podporuje pokračování vojenské kampaně, čelí potenciální ‘protiválečné' koalici levicových stran a Švédských demokratů, která disponuje většinou 177 hlasů.

Dosavadní vládní koalice obhajuje švédské vojenské zapojení do operace ISAF na základě pozvání ze strany afghánské vlády, účasti dalších desítek zemí a podpory ze strany OSN. Z jejího hlediska by předčasné stažení vojáků z Afghánistánu vedlo ke zhoršení bezpečnostní situace a ohrozilo by i civilní rekonstrukční a rozvojové aktivity, které Švédsko v zemi provozuje. Tomu oponují sociální demokraté a Zelení, kteří by rádi zahájili stahování v červenci 2011; do roku 2013 by podle nich měli být všichni švédští vojáci zpět doma. Důvodem pro tento postoj je vzrůstající skepse k podobě a výsledkům vojenské operace, kterou rudo-zelení považují za neúspěšnou. Podle nich by dlouhodobá švédská strategie měla spočívat na civilních, nikoliv vojenských aktivitách.

Rovněž Švédští demokraté požadují postupné ukončení vojenských aktivit. Podle nich by se švédská zahraniční a bezpečnostní politika měla soustředit na Švédsko a jeho okolí. Jsou proto skeptičtí vůči rozsáhlým vojenským operacím v Afghánistánu, a zvláště vůči rozšiřujícímu se švédskému zapojení do nich. Stejně jako levicové strany propagují jako alternativu civilní rekonstrukční úsilí. Na druhou stranu požadují, aby švédští vojáci, dokud v Afghánistánu působí, dostali maximální podporu pro zajištění své vlastní bezpečnosti.

Přes veškeré rozhořčení, které vstup Švédských demokratů do parlamentu vyvolal, je budoucnost švédské politiky v Afghánistánu do značné míry v jejich rukou. Otázkou je, zda populistická a nacionalistická pravice nalezne ve svém odporu k zahraničnímu vojenskému angažmá shodu s levicovými stranami.  V celé záležitosti totiž nejde jen o názorové spory, ale také o otázky taktiky. Pokud by švédský parlament hlasoval pro stažení vojáků z Afghánistánu, může Aliance snadno obvinit levici z toho, že svůj postoj prosadila jen díky podpoře pravicových populistů. Jde však o dvousečnou zbraň: pokud by vládní Aliance hledala u Švédských demokratů přinejmenším pasivní podporu pro udržení afghánské mise, dostane se do stejné situace, kterou by jinak u levicové opozice kritizovala.

Faktem zůstává, že bez hlasů Švédských demokratů není ani jeden blok schopen prosadit svou pozici. K aktivnímu rozhodování o afghánském angažmá tak budou muset oba bloky buď usilovat o podporu u populistů, jimiž oficiálně opovrhují, nebo hledat společný kompromis mezi těžko smiřitelnými postoji. Otázkou také zůstává, jak by vláda reagovala v případě, kdy by parlament proti její vůli odhlasoval stažení švédských jednotek. Švédští demokraté se tím stávají velmi nevítaným jazýčkem na vahách při rozhodování o jedné z klíčových zahraničně-politických otázek.

Daniel Jakobsson

Autor je spolupracovníkem AMO