Jak poválečná generace ukradla budoucnost svým dětem a proč by ji měla vrátit

Dnešní politické pře o pomoc ze strany silnějších států, jako jsou Německo, Francie, Holandsko, slabším státům jako Španělsko, Řecko, Irsko jsou pouhým intermezzem v porovnání s obrovským sociálním konfliktem, který nás čeká v dalších dvaceti letech.

Nebude se ovšem jednat o boj mezi národy či společenskými třídami, ale o boj mezi generacemi. Konec druhé světové války v roce 1945 zaznamenal počátek vzniku nové generace, který trval až do poloviny šedesátých let. Dnes, o šedesát pět let později, odchází do důchodu první příslušníci generace tzv. „baby boomers" a již brzy začnou otřásat základy naší společnosti, ekonomiky a politických institucí.

Paradoxně je dnes jen velmi málo lidí, kteří poukazují na vztah mezi dlouhodobou mezigenerační tenzí a chabým stavem veřejných financí. Proč dochází vládám peníze všude na světě zároveň? Proč rostou daně ve všech vyspělých zemích a proč vlády škrtají ve výdajích na školství, vědu, dopravu, energetiku, ale nechávají růst výdaje na zdravotnictví a důchody? Oblíbená odpověď na tyto otázky je, že všichni musíme platit za nenasytnost bankéřů.

Ovšem to zdaleka není pravda. Dle propočtů Mezinárodního měnového fondu je nárůst zadlužení ve vyspělých zemích G-20 spojen s finanční krizí pouze z 10 %. Zbývajících 90 % dlouhodobých deficitů vládních rozpočtů jde na vrub růstu nákladů sociálního státu. Finanční krize nezpůsobila problémy s rozpočty, pouze posunula do popředí neudržitelnost situace, která by nevyhnutelně nastala do deseti let, kdy bude většina poválečné generace již v důchodu.

Je mnoho opatření, která vlády mohou udělat, aby vyřešily fiskální krizi. Racionální řešení fiskální krize by bylo razantně zvýšit odchod věku do důchodu, změnit penzijní systém, snížit minimální mzdu, omezit sociální a zdravotní péči na úroveň, kterou si můžeme dovolit a která není na dluh. Ovšem toto jsou přesně oblasti, které jsou jednak předmětem volebních slibů a zároveň základními požadavky objemově stále rostoucí části populace. Proto tyto výdaje chrání politici zuby nehty nejenom v Evropě, ale i v USA a Japonsku. Nakonec, nejsou principy politické kariéry stejné všude na světě.

Školství, věda a výzkum, infrastruktura, jsou pro společnost bezesporu důležitější než penze, neboť zakládají prostor pro vznik nových vynálezů, manažerských techniky a zdrojů příjmů, které zajistí prosperitu současným i budoucím generacím. Přesto se všechny demokratické společnosti na světě ubírají opačným směrem (tedy, až na světlé výjimky, jako jsou Hong Kong či Švédsko).

Ačkoliv politici tvrdí, že vzdělání je priorita, ve skutečnosti stále masivně podporují růst výdajů ve zdravotnictví a penzích a ženou společnost až na pokraj bankrotu. Víme, že toto nejsou populární témata k otevřené konverzaci a pouštíme se na tenký led, dovede nám ovšem někdo vysvětlit, jaký má společnost důvod sponzorovat například veřejnou dopravu zdarma bez výjimky i bohatým důchodcům? Jaká je přidaná hodnota pro společnost, pokud náklady na zdravotní péči v posledních měsících lidského života tvoří často 90 % nákladů celkové zdravotní péče? Je dnešní zdravotní systém zaměřen na kvalitu života, či kvalitu dožívání?

Proč nikdo nevede debatu o zájmech mezi mladou a starou generací? Částečně snad z důvodu rozšířeného mýtu, že důchodci mají právo na benefity, neboť již odpracovali své a přispěli společnosti skrze platby pojištění a daní. Bylo by to hezké, pokud by to byla pravda. Dle kalkulací britského ministra pro univerzity a vědu Davida Willettse představuje skutečná hodnota benefitů britských důchodců 118 % zaplacených daní. Další odhady mluví v ještě nepříznivějších číslech.

Řady stárnoucí části populace jsou natolik rozšířené, že se žádný politik neodváží vést kampaň proti jejich zájmům. Navíc jsou starší generace mnohem pravidelnějším a stálejším voličem. Demokracie a ekonomický růst je tak ve výsledku rukojmím šedých panterů, jejichž síla v čase pouze poroste. Nižší ekonomický růst dnes je jen krokem od nižší míry prosperity zítra.

Ptáte se nás, jak oživit ekonomický růst a vrátit budoucnost do rukou nových generací? Máme malý návrh. Pokud jedinci pod 18 let nemají právo volit, proč by ho měli mít jedinci nad 80 let? Či snad férověji, proč by matky nemohly mít hlas navíc za každé jejich nedospělé dítě?

Neboť víme, že takovéto reformy nikdy neprojdou, budeme čekat na den, kdy Řekové budou nuceni prodat Parthenon, Michelangelova socha Davida opustí Florencii a Humboltova univerzita v Berlíně bude přebudována na pečovatelský dům pro seniory. Jelikož naše specializace je správa aktiv a žádnou naši myšlenku nenecháváme rádi bez investiční implikace, doporučujeme rovněž čtenáři zvážit, proč držet své úspory v měnách stárnoucích civilizací a aktivech, která budou drcena pod tíhou demografické křivky.