Volby do Kongresu: proč demokraté (pravděpodobně) prohrají

Prezident Obama toho od zvolení před dvěma lety v programové rovině stihl poměrně hodně: největší fiskální stimul v americké historii, nejvýznamnější reformu systému zdravotní péče od šedesátých let minulého století nebo reformu amerického finančního průmyslu v reakci na krizi roku 2008. To vše se souhlasem Kongresu, ve kterém přitom republikáni povýšili techniku filibusteru, tedy zablokování jednotlivých návrhů nekonečnou debatou, na standardní zákonodárnou proceduru. Přesto se proti Obamovi ve Spojených státech vytvořila široká koalice nejrůznějších zájmových skupin, kterou spojuje nespokojenost s fungováním Washingtonu a prací prezidenta.

Zásadním zdrojem frustrace Američanů a hlavním volebním tématem je přetrvávající nedobrá ekonomická situace, včetně nezaměstnanosti na úrovni téměř deseti procent. Jako politický omyl se jeví Obamovo rozhodnutí soustředit se v roce 2009 na reformu zdravotnictví na úkor důraznějšího boje s nezaměstnaností. Mnohem větším pochybením je ale neschopnost Obamovy administrativy komunikovat výsledky své hospodářské politiky, čímž Bílý dům umožnil svým oponentům převzít iniciativu a definovat ekonomickou debatu. Tyto komunikační nedostatky jsou o to překvapivější, pokud uvážíme velmi dobré vedení Obamovy předvolební kampaně.

Obamově administrativě se nedaří zdůraznit fakt, že stimulační balíček vytvořil či zachránil přes tři miliony pracovních míst a problémem byla spíše jeho nedostatečná velikost. Stejně tak nedokázala vysvětlit, že nenáviděný program sanace finančních institucí (Troubled Asset Relief Program, TARP), zahájený ostatně už prezidentem Bushem, bude pro stát mnohem výhodnější a levnější, než bylo původně odhadováno. Převládajícím narativem mezi nespokojenými Američany proto zůstává, že za prezidenta Obamy došlo k masivnímu nárůstu zadlužení USA, které nepřineslo konkrétní pozitivní výsledky. A právě tento narativ se promítne do volebních zisků Republikánské strany.

Spojené státy navíc zažívají rozmach jakéhosi „obrozeneckého" hnutí, jehož dobrým příkladem je populární Tea Party Movement. Jeho časté odkazy na „otce zakladatele" a ideál osobní svobody a omezené vlády vyjadřují snahy o návrat k prvotním ideálům a úzkosti části americké veřejnosti z probíhajícího společenského vývoje: běloši přestávají být většinovou složkou americké společnosti, dochází k restrukturaci americké ekonomiky a zániku některých tradičních odvětví, pravomoci federální vlády rostou.

Barack Obama - absolvent Harvardovy univerzity, Afroameričan s prostředním jménem Hussein, vychovávaný dlouhou dobu mimo kontinentální Spojené státy - jen obtížně zapadá do tradičních amerických stereotypů a nemá mnoho společného s velkou částí amerického obyvatelstva. Dohady ohledně jeho místa narození, případně víry (až 20% Američanů je přesvědčeno, že je muslim) nejsou nutně rasistickou reakcí, ale dokládají instinktivní nespojitosti části voličů s jejich prezidentem, a tím i politickou stranou, jejímž vůdcem de facto je.

Částečně lze nárůst pravicového populismu připsat stávající ekonomické situaci, do značné míry se ovšem jedná o opakující se motiv v moderní americké historii - naposledy za vlády Billa Clintona, včetně tragédií ve Wacu a Oklahoma City. Pokud bude Republikánská strana nucena v důsledku volebního vítězství nucena přijmout vládní spoluzodpovědnost, lze ovšem očekávat rozkol mezi pravicovým establishmentem (Republikánskou stranou) a výše popsaným lidovým hnutím. Jeho ideje jsou mnohdy neslučitelné s realitou americké politické scény (viz probíhající senátní volební klání v Delaware nebo Nevadě), navíc nastavení amerického systému příliš nepřeje vzniku alternativních politických hnutí mimo dvě hlavní politické strany.

Potíže Demokratické strany jsou ale zapříčiněny i tlakem levicových voličů. Ti kritizují Obamovu administrativu za nedůslednost jejích programů (např. vyloučení možnosti vytvořit vládní program zdravotního pojištění nebo otupění reformy finančního sektoru) a za přílišné ústupky republikánům. Ke změnám ve fungování Washingtonu a překlenutí stranických rozdílů, které senátor Obama sliboval během své volební kampaně, prakticky nedošlo. To značně oslabilo elán klíčových skupin, zejména mladých voličů a etnických menšin, jejichž vysoká volební účast byla jednou z příčin demokratického vítězství před dvěma lety.

Baracka Obamu a jeho demokraty tak pravděpodobně čeká porážka, která bude způsobena zčásti neschopností jeho administrativy oslovit voliče a lépe „prodat" svůj program, ale i socio-kulturními faktory mimo kontrolu Bílého domu.

Jiří Skoupý

 Autor je analytikem AMO