I Češi zachraňovali židy ve velkém aneb Tři čeští Wintonové

          V uplynulých čtyřiceti letech jsem při svých cestách  po Latinské Americe často narážel na naše krajany, kteří  sem utíkaly před norimberskými zákony. Vždy jsem rád poslouchal vyprávění o jejich dramatických osudech. Co osoba, co rodina, to námět na silný dokument doby. V Ekvádoru jich po válce žila největší kolonie, více než dva tisíce. Poznal jsem nádherné osobnosti, jako paní Ilsu Bondyovou, když ji bylo skoro devadesát let a název mého článku v Českém dialogu 1/1999 „Svěží a věčně mladá“ vůbec nebyl daleko od věci. Její odjezd z Brna 7. březen 1939 byl osm dní před obsazením Československa. Další jména a podobné osudy se jen hrnuly: Winternitzová, Wilma, Greta a Lili Braunovy, Míca Kasowitzová, Bedřich Schwarzkopf, Katka Spilberková, Lili Köppelová, Vera Köhnová rozená Shillerová, Karel Köhn, Eva Klingová, dr. Lederer, Félix a Bedřich Winterovi, Weinerovi. V židovském starobinci v Quitu, Hogar de Mayores na ulici Bolivia 335, jsem pozdravil Ilsu Islerovou z Hodonína a Aničku Wollitzerovou ze Šuran u Galanty.

          Všichni mi dosud se vzrušením v hlase vyprávěli o své vděčnosti Ekvádoru za poskytnuté útočiště a záchranu života. A také se zmiňovali o ekvádorském konzulovi, který jim vydával viza a tak je zachraňoval před jistou smrtí.  Některým i řadu dní po obsazení Československa. Nikdo mi však o této záhadné postavě neřekl něco víc.  Jen paní Bondyová se mi zmínila, že dostala víza od nějakého honorárního konsula pana Fuchse.

           Humánní činy jakoby mnohdy neměly své nositele, tvůrce. Tvrdá a krutá doba rodila nejen nelítostné zrůdy brodící se krví nevinných v cestě za mocí a světovládou, ale také rovné charaktery schopné postavit se proti  celé mašinérii. Bohužel, jak už to mnohdy bývá, právě tito lidé nikdy nelpěli na nějaké osobní slávě. Nedělali to ze zištných důvodů, ale čistě z altruistických pohnutek, a proto odhalit jejich činy není lehké. Podobně jako dnes už známý případ Nicholase Wintona, k jehož odhalení pomohly spíš náhody.

          V těchto dnech jsem však získal informace a výpovědi, které aureolu Ekvádoru jako zachránce narušují. Tato legenda dostala  pořádné trhliny. Naopak vyrostly zásluhy tajemného konzula, neboť to byla pouze jeho práce. Práce, která dosud není zhodnocena, práce, za kterou nepocítil žádný vděk, protože ani žádný vděk nečekal. Práce, která jej zřejmě zahubila.

            Jak to tedy vlastně asi bylo? Informace jsem získal prostřednictvím Alberta Dorzfauna z USA od Roberta Kunstaettera, který prováděl výzkum na ekvádorském Ministerstvu zahraničí v Quitu. Například Rudolf Beck získal ekvádorské vízum 28. dubna 1939! V tomto roce to bylo asi 430. až 490. vízum. Bylo zřejmě podepsané Karlem Linhartem, honorárním vicekonsulem. Ale možná i Jiřím Vondráčkem, dalším honorárním vicekonsulem, protože právě tento den byl Linhart Quitem po 26 dnech odvolán a naopak Vondráček byl  Quitem místo něj instalován. Takže se tady pohybovali dokonce tři tajemné postavy, tři honorární konsulové. Tito tři jednotlivci jakoby se rozhodli zachraňovat čest a hrdost českého národa, když se Československo vzdalo. Přidali se k dalším hrdinům, kteří se postavili proti teroru, ačkoliv to tak sami asi nebrali. Jeden Žid, jeden Němec, jeden Čech, ale všichni  občané našeho národa. Neuvěřitelně symbolické ztělesnění základních tří etnik tehdejšího Protektorátu Čech a Moravy.

          V první řadě stál dr. Ernst Fuchs, který byl jmenován honorárním konsulem Ekvádoru v Praze  23. října 1929. Byl majitelem sklárny a viceprezident Československo Latinskoamerické obchodní komory. 21. 2. 1936 byl jmenován jako honorární vicekonsul Jiří Vondráček. 22.11. 1938 byl jmenován dalším honorárním vicekonsulem Karel Linhart, který jako Němec mohl asi konzulát lépe zaštitovat vzhledem k nové politické situaci po obsazení Sudet. Mnichovská dohoda vyburcovala i české židy, kteří si dosud u nás,  v jedné z posledních demokracií v Evropě, žili v klidu. Dr. Fuchs píše do Quita:“...mnoho lidí přichází každý den na konzulát a hledá emigraci.“ Fuchs pro ně plánoval vybudování nové zemědělské kolonie v ekvádorské pralesní oblasti Oriente, což svým způsobem by byla obdoba českých rolnických kolonií v severní Argentině. Po okupaci Prahy projekt urguje. Každý z třech tisíců emigrantů by do akce vložil jako “vstupné“ 3.000 dolarů. Žádá vytvoření české komisi,  pro sebe diplomatický pas a na místě v Ekvádoru vše zorganizovat.

          Situace však rychle kulminuje. 2. dubna je Fuchs odvolán z úřadu a předává Linhartovi konzulát. 12. dubna přichází z Quita krutý kabelogram, který směřuje na všechny konzuláty v Německu: s okamžitou platností přestat vydávání víz pro Židy. Hnědá chapadla nacistické rakoviny zachvacuje celý svět a i Ekvádor, bohužel,  podléhá tomuto tlaku a de facto uznává norimberské zákony. Linhart však neposlouchá a víza vydává i nadále.  Riskuje vše. Další kabelogram 18. dubna ruší diplomatický statut jak Fuchsovi tak i  Linhartovi. Nicméně 28. dubna Linhart píše do Quita a stěžuje si na Ministerstvu zahraničí na způsob zacházení s ním a s Fuchsem. Dále hájí pokračující vydávání víz „ ne Árijcům“. Oznamuje  záhadné intriky, které kolem něj a Fuchse vznikají a předání konzulátu Jiřímu Vondráčkovi. Právě ten den získal vízum pan Beck.      

          2. června, kdy Beck přijíždí už do Ekvádoru, Vondráček píše do Quita a stěžuje si   na zákaz vydávání víz pro Židy dle víry i pro Židy podle rasy, tedy i pro ty, kteří konvertovali z nutnosti na cizí náboženství. Ze zákazu vytváří  velkou kauzu. 21. června vstupují v Protektorátu Čech a Moravy v platnost norimberské zákony. 26. června Vondráček píše znovu netrpělivý a dlouhý dopis na Ministerstvo zahraničí v Quitě obhajující víza pro Židy z humanitárních důvodů. Navíc dodává, že by měla být zdarma, čímž by se zvýšila mezinárodní prestiž Ekvádoru ve světě.

          Objasněním  tří jmen českých honorárních konsulů se však  otevírají další otázky, které souvisejí s uznáváním takto neprávem vydaných víz či dokonce ekvádorských pasů i  jinými ekvádorskými konzuly v Evropě. Byl to třeba ekvádorský konzul José Ignácio Burbano  v německých Brémách, který ještě v roce 1939 udělil čtyřicet viz německým židům. Nebo konzul ve Stockholmu,  Manuel Antonio Muňoz Borrero. Ten vydával i ekvádorské pasy pro židy v Maďarsku a Holandsku. I jejich činnost nebyla v Quitě vítána. Němci  úspěšně tlačili na Ekvádor, který je také, jako Fuchse, Linharta a Vondráčka, odvolávali. Ekvádorská vláda Němcům viditelně ustupovala.

           Proč však  Židi mohli vyjet z obsazených zemí s takto neprávem vydanými vízy? Tato záhada je vysvětlena ve vnitropolitických  dokumentech Třetí říše. Uznávání latinskoamerických pasů a viz, zejména ekvádorské provenience, se stalo  důvodem vnitřního politického boje. Na jedné straně stálo ministerstvo zahraničí s Joachimem von Ribentropem, které tyto doklady uznávalo. Naopak proti stálo gestapo s Adolfem Eichmanem. Během bezvýsledného vnitřního  konfliktu se Židům dařilo vyjíždět, protože na hranicích nekontrolovali gestapáci.

          Možná poslední otázka je, proč Ekvádor dovolil Židům vstup s neplatně vydanými vízy? Tady již zcela spekuluji. Domnívám se, že to nebyl vstřícný  a oficiální krok Ekvádoru. Zde zahrál lidský faktor a úřední šiml na hranicích. Pohraniční úředníci určitě ani zdaleka netušili o těchto pokynech a nositele s vízem jednoduše pouštěli do země. Mohu to potvrdit sám z vlastní zkušenosti. V Kolumbii v roce 1999, asi rok po zrušení víz pro diplomatické pasy jsem byl zadržen na Mezinárodním letišti El Dorado v Bogotě. Úředníci na mne vyžadovali vízum a teprve po intervenci naší ambasády mne vpustili. Ministr zahraničí se mi pak soukromě omlouval ve stylu: “To víte, než ta informace dojde až na hranice k výkonným úředníkům, to chvíli trvá.“  Na pozemní hranici s Ekvádorem v Ipiales na mne vízum vyžadovali ještě po roce a půl. Chápu, tady to bylo tisíc kilometrů od Bogoty. A to bylo v době mailů a internetu. Co bylo v roce 1939 na ekvádorských hranicích je asi zcela jasné. 

        Samozřejmě je třeba přiznat Ekvádoru vstřícnost, ale jen do období platnosti norimberských zákonů. Od 1. ledna do 18. května 1939 vydali naši tři konzulové na pět set víz, což včetně dětí může být na 1500-1800 zachráněných  osob. Víza vydaná po 12. dubnu, po zákazu vydávání, podepisovali asi všichni tří  „na vlastní triko“. Ignorovali všechny příkazy a kabelogramy z Quita. Svým osobním hrdinstvím umožnili životy jiným. Sami však na to těžce zaplatili. Nejsou žádné zprávy, kam zmizeli. Do Ekvádoru, kam na svobodu posílali Židy, sami nikdy nedorazili......

          Dlužíme jim mnoho. Možná naši historici někdy objasní i jejich osudy či již něco vědí?

(vyšlo v MFDnes  9.11.2010)