Proč platíme tak nekřesťanské daně?

 „Tvrdíme, že národ, který se snaží ‚prodanit‘ k prosperitě, je jako člověk, který stojí v kbelíku a snaží se sám sebe zvednout za rukojeť," řekl Winston Churchill.

„Stát obvykle není řešením ekonomických a sociálních problémů. Stát je jejich tvůrcem," napsal Pavel Kohout v roce 2004 v článku Stručné dějiny daňové zátěže.

Tyto věty doporučuji velmi nenásilně a opakovaně přečíst. Kolik pravdy obsahují.

Kam jsme se během historie posunuli od nesmělých začátků?

(stručný dějinný vývoj daňového zatížení)

• desátky za proroka Samuela
• státní útvar devatenáctého století, vyrovnané rozpočty - stále jen 10% hrubého domácího produktu
• první světová válka v průměru v Evropě kolem 25 % HDP, USA 12 % HDP
• druhá světová válka - nastává zlom ve výši daňového zatížení na 40 - 50 % HDP

Po první ani druhé světové válce se však daně nesnížily na původní úroveň, jak bývalo dobrým zvykem v časech minulých.

Ptáte se proč?

Odpověď je jednoduchá. S jídlem roste chuť.

V druhé polovině 20. století se stát stává nebývale silným a s jídlem roste chuť. Chuť „sociálních inženýrů" významně zasahovat do svobod jednotlivců nezná mezí. Chování státu se stává velmi neefektivním. Jeho role v sociální oblasti neustále narůstá. Úspěšně budujeme první velmi drahé, sociálně blahobytné státy, zejména v EU. To všechno stojí neuvěřitelné peníze, a daní - těch věru není nikdy dost.

Nižší daňová zátěž není samozřejmě sama o sobě tím jediným a spasitelným řešením. Je to logický předpoklad, který ve spojitosti s ostatními ekonomickými činiteli významně napomáhá ekonomické prosperitě.

Menší stát = nižší státní výdaje = nižší zadlužení = nižší splátky dluhů = nižší platby úroků = nižší daňové zatížení (důležitým předpokladem potenciálního snížení je i otázka úspěšné důchodové reformy a reformy systému zdravotnictví)

Když ke  „zdravě" nižšímu daňovému zatížení přidáte „několik málo" dalších ingrediencí, tak ve výsledku lze uvařit velmi chutné a konkurenceschopné dílko.

Nižší daňové zatížení + pružnější trh práce + systémová změna vzdělávacího systému + vyšší vymahatelnost práva + zjednodušení administrativy + nižší míra korupce + zlepšení infrastruktury + zjednodušení daňového systému + zlepšení podmínek pro podnikání = vyšší konkurenceschopnost státu = vyšší míra investic = vyšší růst HDP = vyšší zaměstnanost = vyšší spotřeba = vyšší výběr daní v absolutním vyjádření i při relativně nižším daňovém zatížení

Méně je kolikrát i víc!

Menší stát = nižší státní zásahy do ekonomiky = nižší stupeň ekonomické nerovnováhy

Snížíme daně včetně odvodů pojištění? Asi bohužel ne.

Pravděpodobně se nám zde v České republice v nejbližších letech nepodaří nalézt shodu na významném snížení daní, ale i tak bychom minimálně měli posunout orientaci daňového zatížení ve směru k nepřímým daním (DPH, spotřební daně). Jedna věc se však zdá zcela nezbytnou, a to je reforma penzí a zdravotnictví, ruku v ruce s řešením rigidity trhu práce a neefektivního školství.

Doženeme sousedy? Nebo oni nás?

Může být pro nás výzvou zamyšlení analytiků rakouské Raiffeisenbank nad reálnou možností české ekonomiky dostihnout svou výkonností ekonomiku rakouskou. Dle jejich výpočtů by se tak mělo stát kolem roku 2036. To je samozřejmě potěšující, ale jen stěží si tuto skutečnost dokážu představit bez základních systémových změn a reforem. Asi bude jednodušší představit si vyrovnání pozic se Slovenskem v následujících 10 letech. Připouštím, že to první je zajímavější. Zase u toho druhého ani nic pořádně dělat nemusíme...

Inu, zdá se, že nás v následujících 20 letech a dále čeká neskutečně hodně práce. Je pouze na nás, kterou cestu si vybereme. Zdali to bude populistická jízda na místě, ve znamení řešení nedůležitých poplatků ve zdravotnictví, radarů, kůrovců, státních maturit a tlachání o potírání korupce, nebo cesta zásadních reforem, kde stát se stává menším, efektivnějším a pro někoho překvapivě i bohatším. A to není žádná pohádka, ale reálná skutečnost, která se nám za posledních 70 let bohužel neuvěřitelně vzdálila.

Nižšímu daňovému zatížení zdar.