Teplárenství vs. zateplení a co na to SEK?

Minulý týden na veletrhu Aquatherm na konferenci věnované přepracované evropské direktivě o energetické náročnosti budov (EPBD II) zazněl od představitelky Teplárenského sdružení ČR následující názor. Podle ní snahy o posun našich budov směrem k energeticky úsporným znamenají útok na české teplárenství směřující k jeho likvidaci. Přitom teplárenství je prioritou Státní energetické koncepce (dále SEK). Tento poněkud bizarní názor jsem nezaregistroval poprvé a proto bych na něj touto formou rád reagoval.

Veřejný zájem a priority SEK

Žádné odvětví samo o sobě by nemělo být prioritou nejen energetické, ale žádné koncepce jen tak bezdůvodně. Prioritizace odvětví státem musí logicky vycházet z toho, zda naplňují nějaký veřejný zájem. Mít doma teplo je jasně zejména soukromý zájem. Centrální zásobování teplem ale může přispívat k veřejnému zájmu například tím, že dokáže efektivněji spalovat energetické suroviny a tak vytvářet menší emise do ovzduší, než by v součtu emitovaly jednotlivé domácnosti. Na druhou stranu teplo z teplárny je třeba rozvést a dochází-li v rozvodech k velkým ztrátám, efektivita CZT se tím snižuje.

Podívejme se nyní na zateplování (resp. úspory energie v budovách obecně). Soukromý zájem je tu v podstatě stejný - mít doma teplo (dobře provedené zateplení navíc výrazně zvyšuje komfort a kvalitu vnitřního ovzduší, ale to teď nechme stranou). Veřejný zájem je zde však také velmi silný. Úspory energie především vedou k vyšší energetické nezávislosti a tedy bezpečnosti celého státu. Díky nižší potřebě energie vedou k snižování dopadů na životní prostředí a v neposlední řadě realizace takových opatření pomáhá rozpohybovat místní ekonomiku, protože budovy máme rozprostřené po celé zemi.

Zateplování ale má oproti teplárenství ještě jednu výraznou výhodu: je vysoce kompetitivní. Teplárna je typický příklad přirozeného monopolu, vůči kterému je spotřebitel v poměrně nevýhodné pozici. Je odkázán na regulaci tepláren státem, a pokud tato selhává, nezbývá mu, než se od sítě odpojit a teplo si zajistit sám. Naopak v zateplování je zákazník skutečným pánem a může si vybírat z široké nabídky, což samo časem vede k pročištění trhu od nekvalitních firem.

Teplo bude potřeba pořád, jen méně a lepší

I když bychom ale zateplili všechny budovy na nejvyšší míru, stejně pořád budeme potřebovat vytápět, i když samozřejmě mnohem méně. Dalším krokem tedy je tuto zbývající spotřebu pokrýt a zde by prioritou mělo být jednoznačně pokrytí v co nejvyšší míře zabezpečené obnovitelnými zdroji. Toto může být problematický požadavek zejména v místech hustější urbanistické zástavby, kde potom centrální zásobování teplem dává velký smysl. Solární technologie potřebují plochu, které se ve městech nedostává, a proto „outsourcing" této potřeby někam za město může být nejlepším řešením.

Ale to již mluvíme o trochu jiném teplárenství, než na jaké jsme byli zvyklí z minula. Staré teplárny hltající tuny a tuny uhlí, se ztrátovými rozvody, které můžeme i pod zemí vystopovat pomocí roztátých pruhů na zasněžených plochách - takové teplárenství opravdu nikdo asi platit nechce. Ale moderní, vysoce efektivní lokální teplárny s účinnými rozvody, založené na čistých obnovitelných zdrojích, a které podporují lokální ekonomiku - takové si jistě lidé rádi zaplatí.

Argument, že trend k úsporným budovám znamená likvidaci teplárenství je tedy zcela chybný. Neznamená jeho likvidaci, ale silný tlak na jeho transformaci, od starého neefektivního a špinavého směrem k efektivnímu a čistému teplárenství s vysokou přidanou hodnotou. Moderní teplárny se úsporných budov nebojí, naopak je doplňují, protože jejich byznys model není založen na kvantitě, ale kvalitě. Moderní teplárny si také uvědomují, že by byl nesmysl požadovat po lidech, ať si nezateplují jen kvůli tomu, aby teplárny měly dobrý byznys. To by bylo podobně absurdní jako kdyby ropné společnosti veřejně žádaly automobilky, aby nevyvíjely úsporná auta, protože to by přece byla likvidace ropného průmyslu.

Prioritou jakékoli energetické koncepce, tedy i té české, by tak jednoznačně mělo být nejprve efektivní využití a úspory energie a teprve poté dokrytí zbývající spotřeby zdroji, a to nejprve obnovitelnými, a teprve jako poslední možnost fosilními. Je až zarážející, že tento naprosto elementární princip je vůbec třeba takto obhajovat, když vlastně stejný princip je bez problému akceptován při konsolidaci státního rozpočtu: nejprve úspory a teprve poté další zdroje (dodatečné zdanění). Naše energetika přitom potřebuje podobnou léčebnou kúru jako sůl.