Orlice, nebo lev? ... ještě o Karlu IV. a o tom, co se neříká.

Rok 1346, Kresčak. Na obrázcích, které jsou součástí tohoto příspěvku je dvojí vyobrazení klíčové situace oné bitvy – účast Jana Lucemburského a Karla IV. Jeden výjev je vytržen z dokumentu ZDF a druhý je obraz českého malíře Josefa Mathausera (1846-1917). Zásadní rozdíl mezi nimi je viditelný na první pohled. Zatímco v německém dokumentu se v blízkosti obou králů ukazuje říšská orlice, tedy znak Svaté říše římské, na druhém obrázku je lehce rozpoznatelný český lev. Jaký znak tedy ve skutečnosti Jan a Karel do bitvy nesli? To je problém, jenž bohužel nikdy nikdo nevyřeší. Minulost, tedy to co z hlediska časovosti proběhlo, je ze své podstaty pro dnešního člověka nepřístupná (respektive není přístupná přímo). Jediný způsob vede přes dějiny, to znamená přes vyprávění o minulosti, které tvoříme na základě dochovaných historických pozůstatků (hmotné předměty, písemnosti, paměť,…). My nepopisujeme minulost, ale vyprávíme dějiny.

S tímto předpokladem na pozadí bych se rád krátce pozastavil nad texty, které se objevily v Hospodářských novinách (23.11.-3.12.2010). V několika směrech jsou totiž pozoruhodně příznačné. Za prvé je v nich implicitně obsažena myšlenka, že naše poznání minulosti je přesnější a dokonalejší než to před námi. Jak jinak vysvětlit například větu: „Spor o to, zda byl Karel IV. Čech nebo Němec, tak pro tuto generaci nabývá absurdního rozměru, když navíc pomineme fakt, že národnosti a nacionalismus, jak ho známe dnes, jsou záležitosti staré jen něco kolem dvou set let.“ (HN, 26.11.2010) Nebo další podobnou narážku: „Největší past se v reakcích nad podobnými informacemi skrývá v ahistorických zkratkách a k těm tvůrci pořadu ZDF místy vybízejí. Jinak by si nekladli například otázku, zda Karel IV. byl Čech nebo Němec. Tyto pojmy většina Němců a Čechů vnímá podobně nanejvýše dvě stě let nazpět.“ (HN, 23.11.2010) Autoři poučeni historickým výzkumem druhé poloviny 20. století upozorňují na nesmyslnost hledání české nebo německé národnosti ve středověku. Toto odmítnutí je sice poplatné současnému stavu historického bádání, nicméně se jeví jako slepá ulička v pochopení dnešní české a německé společnosti. Neodpovídá totiž na otázku, proč je pro mnoho současných Němců a Čechů tak důležité ony „vymyšlené“ národnosti v minulosti hledat. Důkazem této potřeby jsou pak právě ony diskuze kolem německého dokumentu, ke kterým se autoři příspěvků vymezují. Rumunský religionista Marcea Eliade svého času razil následující tezi: vysvětlovat primitivnímu společenství, že jeho vesnice nestojí ve středu světa, nikdy nepovede k pochopení jeho fungování – pokud chceme porozumět a pochopit, musíme přijmout jejich pohled na svět.

Druhým zajímavým aspektem celé debaty je snaha nahradit starý národní pohled jakýmsi nenárodním nebo nadnárodním. Německý dokument tak končí patetickými slovy o velké Karlově říši bez metropole s mnoha vzkvétajícími městy, jež je složena z různých avšak pospolu fungujících zemí. V jednom z článků pak čteme: „Stejně jako vzpomínky na Karla IV. budou společně sdílet Češi, Němci, Lucemburčané a Francouzi. Karel IV. se svými světlými i temnými stránkami je, a zůstane, tím, čím vždy byl – velikým Evropanem!“ (HN, 2.12.2010) Nebo: „Sebevědomí evropského národa se má hodnotit i podle schopnosti odstupu od vlastní historie a jejího kritického zhodnocení.“ (HN, 26.11.2010) Nejde mi teď o to vyvracet nějak tyto představy o evropském národě, spíš bych chtěl upozornit na to, že z hlediska vyprávění o dějinách jsou oba přístupy (jak ten národní tak ten evropeizující) rovnocenné a stejně oprávněné respektive neoprávněné. Jeden obsah pouze nahrazuje druhý v už předem dané formě.

Nechci nikoho kritizovat, nechci obviňovat, nechci podezřívat. Tento článek pouze doplňuje diskuzi a otevírá ve veřejném prostoru ne příliš tematizovanou oblast toho, jak se vlastně píší dějiny. Vytváření příběhů o vlastní minulosti má totiž ve všech dobách prakticky stejný charakter a nemá smysl hledat to „pravdivé“. Spíše je důležitější zodpovědět otázku, proč v dané době převládá to či ono vyprávění. Proč v jedné době vyobrazí Jana Lucemburského s českým lvem a v jiné s říšskou orlicí.