Jen idiot může podporovat dětské domovy

Upozorňuji na článek koordinátorky projektu Asociace náhradních rodin Kateřiny Šlesingerové, který nedávno otiskl CFO World (zde). Konečně totiž někdo otevřeně řekl to, co mnozí už dávno vědí a nechtějí o tom mluvit. A další to odmítají vzít na vědomí. „Dobročinné“ podnikové a jiné sbírky na dětské domovy ve svém důsledku nejen, že dětem nepomáhají, ale strašlivě jim ubližují.  Dárce si vyrobí dobrý pocit a možná dostane i fotografii ve společenské rubrice. Cenu za něj zaplatí děti, které se nevrátí do rodin, stráví zbytek dětství v ústavu a nejspíš nikdy nebudou schopné žít normálním životem.

Představa sirotčinců 19. století, kde děti trpí hladem, chodí v roztrhaných šatech a nemají jiné hračky, než panenky, které si samy vyřezaly z březového dřeva, pochopitelně neodpovídá realitě. Ve skutečnosti jsou na tom děti ve většině dětských domovů materiálně výrazně lépe než v průměrné české rodině. Drahé hračky, značkové oblečení, kurzy jezdectví, každoroční dovolené u moře (třeba až na Kanárských ostrovech. To není nadsázka, ale konkrétní případ)… to je něco, by zpravidla přesahovalo možnosti jejich rodičů. To, že dlouhodobý pobyt v dětském domově vede k citové deprivaci a oploštělosti, neschopnosti navazovat vztahy a řešit běžné životní situace,  že z přibližně třetiny „klientů“ se později stanou kriminálníci redicivisté – to je dáno prostě tím, že dítě potřebuje rodinu. Dokonce i mizerně fungující nebo neúplná je lepší než žádná. „Dětem chybí ty nejobyčejnější a nejprostší věci na světě, které žádná sbírka nevyřeší,“ napsala Kateřina Šlesingerová a neobjevila tím nic nového. Stačí připomenout studie pana profesora Matějčka.

V tomto kontextu je dobré připomenout, že:

• podstatná část dětí není odebírána z rodin na základě prokazatelného fyzického týrání, ale kvůli chudobě nebo nějakému důsledku chudoby.
• děti, které se z dětských domovů dostávají do pěstounských rodin, jsou často zklamané, protože jim rodina nemůže zajistit luxus, na který byly z ústavu zvyklé
• oběťmi sociálních úřadů jsou většinou chudé a nevzdělané rodiny neschopné se orientovat, které mohou mít pocit, že jejich dítě si umístěním v dětském domově vlastně polepšilo. Najednou nosí značkové oblečení a v létě jezdí k moři. To by mu doma dopřát nemohli.

Jedna z příčin problému je nejspíš v tom, že státní rozpočet vydává ročně řádově 250 000 korun na dítě. To už je dostatečný příspěvek do rozpočtu ústavu, aby stálo za to si děti držet. Není vlastně divné, že lidé, kteří chtějí být pěstouny, se tak často setkávají s nepřátelstvím a šikanou ze strany úřadů. Vlastně je spíše div, že se občas najdou ředitelé, kteří se – proti svému ekonomickému zájmu – snaží dětem pomoci.

Ani Petr Nečas, ještě jako ministr sociálních věcí, si s konglomerátem manažerů dětských domovů a profesionálních sociálních pracovníků nedokázal poradit.  Časopis Instinkt tehdy výstižně napsal, že pro zadržování dětí v ústavech hovoří dva argumenty:

• Krajské úřady investovaly příliš mnoho peněz do modernizace a vybavení. Teď se pochopitelně snaží, aby investice byla využívána.
• Pokud by se děti vrátily do rodin, znamenalo by to ohrožení pracovních míst. Jsou oblasti, kde dětské domovy patří k nejvýznamnějším zaměstnavatelům.

Ale nejde zdaleka jen o profesionální úředníky. V nebližších týdnech proběhnou na řadě míst firemní večírky, na nichž manažeři a zaměstnanci sesbírají korunky, nejspíš vedeni představou dětí v záplatovaných leč čistých šatech, jejichž oči se rozzáří nad jednoduchou panenkou. Poté se generální ředitel nechá vyfotit se šekem. Kdyby firma za výtěžek sbírky raději nakoupila heroin a zaměstnanci ho za zpěvu koled rozdávali před mateřskou školkou, patrně by způsobili méně škody.

Na závěr poruším blogerská pravidla a udělám reklamu několika firmám, které posílají peníze správným směrem, tedy podporují projekty, které pomáhají dětem dostat se z ústavu do rodiny: Accenture, ING, Oriflame, Spaar.  A mohl by následovat seznam desítek podniků, kde si naopak vyrábějí dobrý pocit a nestarají se o důsledky. Následky nese 11 000 dětí, z nich většina by mohla žít v rodinách.