Rok Zelené úsporám?

Jedním z fenoménů roku 2010 byl dotační program Zelená úsporám. Program sice ještě formálně neskončil, přesto za poslední rok prošel tak bouřlivým vývojem, že se stojí za to nad ním pozastavit.

Samotné zrození Zelené úsporám bylo svým způsobem unikátní. Tehdejší ministr Bursík ve vládě dokázal prosadit, aby celá obří suma 20 miliard šla za lidmi a domácnostmi, nikoli za těžkým průmyslem, který se samozřejmě o tyto peníze také ucházel. V Česku tak na energetické úspory v budovách šlo zhruba desetkrát víc peněz, než třeba na Slovensku. Podle srovnávací studie rakouského Joanneum Research z dubna tohoto roku byly nejúspěšnějšími prodejci povolenek v celé střední a východní Evropě právě Česko a Lotyšsko.

Ačkoli z makropohledu je tedy Zelená úsporám úspěchem, na úrovni každodenního managementu programu už situace bohužel není tak růžová. Zpočátku byl program nastaven příliš přísně, takže během několika prvních měsíců požádaly o dotaci pouze jednotky až desítky zájemců a dokonce se spekulovalo o tom, že se peníze do roku 2012 asi nestihnou utratit a budou se muset vracet Japoncům. Kvůli těmto obavám došlo k uvolnění podmínek, což postupně vedlo k raketovému nárůstu žádostí a dále k otevření programu pro paneláky a později i pro veřejné budovy. Jak to dopadlo nyní již víme: SFŽP dnes ani přesně neví, za kolik peněz přijal žádosti, ale vypadá to, že bude mít až pět miliard převis. Tento skok z extrému (nestihneme to utratit) do extrému (utratili jsme víc, než máme) bohužel není velmi dobrou vizitkou SFŽP a těch, kteří Zelenou úsporám měli řídit.

Ale zpět k pozitivům. Zelená úsporám přes všechny výtky měla, má a ještě bude mít významný protikrizový efekt. Krize ve stavebnictví zpočátku postihla zejména velké firmy, protože jako první se omezily státní zakázky na velké infrastrukturní projekty a také se propadla výstavba nových nemovitostí. Naopak malé a střední firmy zabývající se například rekonstrukcemi a zateplováním z krize vyvázly mnohem lépe, což následně některé velké firmy vedlo k tomu, že se začaly pouštět do těchto menších zakázek, o které by před krizí ani nezavadily. Vzhledem k tomu, že velká část peněz ze Zelené úsporám se reálně na trh dostane v průběhu let 2011 a 2012, lze očekávat, že zateplování a rekonstrukce ještě na nějakou dobu zůstanou tahouny českého stavebnictví.

Co bude dál? Zelená úsporám de facto končí a co bude po roce 2012 ohledně Kjótského protokolu, který nám to celé vlastně umožnil, nikdo neví. Situace zatím nevypadá příliš růžově. Ve hře je sice ještě evropský systém obchodování s povolenkami v letech 2013-2020, ale naši poslanci se na jaře rozhodli, že většinu těchto povolenek energetickým firmám raději rozdají zdarma (zřejmě jim jejich desetimiliardové zisky připadaly příliš nízké). Nyní zase hrozí, že i kdyby povolenky byly draženy, tak výnosy by byly použity na kompenzaci růstu cen elektřiny kvůli fotovoltaice. Obě tato řešení jsou principiálně chybná, protože se zaměřují na stranu výroby energie, místo na její úspory, které mají logicky předcházet.

Přes všechny své (nemalé) problémy, Zelená úsporám nakonec přece jen zvýšila povědomí o tom, že nejlepší energie je ta, kterou vůbec nepořebujeme. A za to jí patří dík.