Jak Topolánkova vláda prodala právní stát Nomuře

Člověku zůstává rozum stát nad tím, jak se mohou v některých médiích objevovat texty, které „s vážnou tváří" tvrdí, že ve zveřejněných smlouvách o vyrovnání s Nomurou není nic o příslibech beztrestnosti pro manažery Nomury a IPB.

Naopak: český stát se bezelstně přiznává k neuvěřitelné míře aktivismu a vměšování se do nezávislosti justice a do práce orgánů činných v trestním řízení. Interpretace událostí kolem IPB, kterou podepsala česká vláda, se blíží goebbelsovské lži.

Je zjevné, že stát (respektive první Topolánkova vláda) plně převzal argumentaci Nomury a postavil se zcela a bezvýhradně na její stranu.

K otázce zajištění beztrestnosti: vláda souhlasila s žádostí prezidentovi republiky o udělení milostí a tuto žádost má prezidentovi zaslat ministr financí. Ve „Smlouvě o narovnání" je to uvedeno v čl. 17 a dále v příloze 5 a 6. Jedná se tedy o trestní kauzy (uvedené v příloze 5): České pivo, Podřízené dluhopisy, NIPB, konkurz na společnost IP Banka, vyšetřovaní podnikatelské činnosti Quartermaine Capital s.r.o. a vyšetřování zkreslování účetnictví představenstvem IPB. Česká republika se také zavázala, že v uvedených trestních řízeních zašle orgánům činným v trestním řízení do spisu dopis ve formě uvedené v příloze 6. Tento dopis orgánům činným v trestním řízení i soudcům bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý, jak známo, opravdu napsal a poslal. V dopise se uvádí, že ČR v souvislosti s narovnáním sděluje, že nemá žádné nároky ve vztahu k transakcím, které jsou předmětem trestního řízení, že jakákoli újma, která mohla vzejít z těchto transakcí, může být jen újmou ČR a ČR se necítí být těmito transakcemi poškozena. ČR podle Tlustého neuplatňuje práva poškozeného v trestních řízeních a nevznáší nároky na náhradu škody a netrvá na prověření žádných podání v trestním řízení.

Ve včera zveřejněném materiálu se též dočteme, že ČR nepodá žádné další trestní oznámení ani doplňující podání ke stávajícím trestním oznámením. ČR se zavazuje, že nepodá orgánům činným v trestním řízení v uvedených kauzách žádné další důkazní materiály ani žádnou analýzu.

Tento slib odporuje právnímu řádu. Každý občan, tedy i představitel vlády je povinen informovat orgány činné v trestním řízení o trestných činech, kterých je svědkem, a každý občan - pokud je předvolán - musí vypovídat jako svědek podle pravdy.

V důvodové zprávě předložené ministerstvem financí do vlády je k tomu ještě uvedeno, že stát (míněno v letech 2002 až 2006) přímo zasahoval do trestních řízení a působil na tyto orgány, aby byla zahájena trestní stíhání. Proto je podle ministerstva financí velmi vhodné, aby ČR v rámci narovnání vyšla vstříc žádosti Nomury a vyřešila otázku trestních řízení, aby bylo trestní stíhání zaměstnanců Nomury zastaveno.

Ministerstvo financí uvádí, že dosavadní vyšetřování bylo bezvýsledné. To je ovšem nesmysl, protože například v kauze České pivo existuje velké množství důkazů. Ministerstvo financí se odvolává na konstatování právní nezávadnosti jednání v rozhodčích nálezech (což neodpovídá pravdě, protože např. závěr londýnské arbitráže z roku 2006 uvádí podrobnosti ohledně operace České pivo, z nichž vyplývá, že Nomura zatajila orgánům státu, že její vstup do IPB je spojen se ziskem Plzeňského Prazdroje). Londýnská arbitráž v závěrech nehodnotila hospodaření IPB, ale privatizaci bank ze stran ČR, a to, zda ČR dodržela stejný přístup ke všem bankám.

V důvodové zprávě ministerstva financí se také nepravdivě uvádí, že je v trestních stíháních bez ohledu na námitky ze setrvačnosti pokračováno, aniž by bylo prováděno nějaké dokazování. K těmto tvrzením lze uvést, že je naprosto manipulováno s fakty: opak je pravdou, neboť trestní stíhání představitelů Nomury byla podložena důkazy, ale na základě tlaku na orgány činné v trestním řízení (zejména České pivo - výměna státní zástupkyně, která nechtěla věc zastavit, za jiného státního zástupce, odchod policistů od protikorupční služby) byl případ České pivo zastaven, aniž by byly provedeny naplánované důkazy, včetně výslechu klíčového svědka v Kanadě v rámci právní pomoci.

Jde zjevně o nerovný přístup k výkonu spravedlnosti, neboť trestní stíhání, na němž nemá stát zájem, je zastaveno, zatímco v jiných věcech týkajících se normálních občanů musí být dán průchod spravedlnosti. Odporuje to principům trestního řádu, principům zákonnosti i principům právního státu. Stát deklaruje, že má-li na něčem zájem, jeho představitelé v rámci možností nebudou orgánům činným v trestním řízení ani ohlašovat trestnou činnost, ani poskytovat součinnost (důkazy) v trestním řízení, ačkoli je jinak každý povinen na výzvu orgánů činných v trestním řízení vypovídat i poskytnout věci důležité pro trestní řízení.

Pokud jde o výši škody, resp. o úspory, které údajně zajistil podpisem dohody ministr Tlustý, zde je důležité upozornit na to, že se jedná o umělou konstrukci danou vyčíslením hodnoty IPB ke dni uvalení nucené správy na částku 34,2 miliardy korun. Toto ocenění není ale uvedeno v jakémkoli rozhodčím nálezu. Tato částka se objevuje pouze v dokumentu ze dne 6. 6. 2008 vydaném dvěma členy bývalého rozhodčího senátu a tento dokument je pouhým formálním završením dohody o narovnání. Tato částka je založena na umělé projekci situace IPB, neopírající se o její ekonomickou realitu v roce 2000, a vychází z předpokladů dohodnutých v dohodě o narovnání.

Jiné audity (zpráva auditora IPB, společnosti Ernst & Young, zprávy z dohlídky České národní banky v IPB) uváděly, že hodnota podniku IPB k 16. 6. 2000 byla hluboce záporná.

Smlouva o narovnání upravuje historii pádu IPB nikoli podle faktů, ale podle přání Nomury a některých představitelů České republiky. Takže jde o výklad historie, nikoli o prokázaná historická fakta. Např. v bodu 2.6 a 2.7 se uvádí, že společnost Nomura předpokládala, že se finanční postavení IPB zlepší po provedení investice společnosti Nomura do IPB, ale IPB byla nucena reagovat na zvýšení požadovaných opravných položek a rezerv, což vedlo k ohrožení její kapitálové přiměřenosti. Dále se uvádí, že činnost IPB se zlepšila. Zde jsou zatajena fakta (prokázaná nejen v trestním řízení České pivo, ale například uvedená i v nálezu londýnské arbitráže), že Nomura si naopak byla vědoma katastrofální situace IPB v roce 1998, že před vstupem do IPB si dohodla se členy představenstva IPB výměnou za investici do IPB ve výši sedmi miliard korun zisk akcií Plzeňského Prazdroje v účetní hodnotě sedmi miliard korun, což mělo tvořit pojistku za investici Nomury do IPB. Následně Nomura po vstupu do IPB získala zadarmo akcie Plzeňského Prazdroje, které v roce 1999 prodala jihoafrickým pivovarům za částku 24 miliard korun. Měla za to zaplatit akciemi IPB, které získala svým vstupem do IPB v březnu 1998, bez ohledu na jejich hodnotu. Za tuto transakci byli manažeři Nomury a IPB stíháni v kauze České pivo. Tato transakce usvědčuje Nomuru z toho, že nejenže nepředpokládala zlepšení situace IPB, ale také pro toto zlepšení vůbec nic neudělala. Ani nemusela, protože svoji investici měla pojištěnou, takže vstupem do IPB nemohla utrpět ztrátu.

Ve výčtu neuvěřitelných věcí, které dokumenty obsahují, bychom mohli ještě dlouho pokračovat.