Quo vadis, česká zahraniční politiko?

V tomto historickém momentu, který bude možná zpětně vnímán jako zásadní předěl v podobě mezinárodního systému, hledá Česká republika novou zahraničněpolitickou koncepci. Kromě práce na oficiálním dokumentu se tím otevírá prostor pro širší veřejnou diskusi. Asociace pro mezinárodní otázky a Institut pro evropskou politiku EUROPEUM se proto pokusily formulovat vlastní koncepci zahraniční politiky České republiky pro následující období. 

Vycházíme z toho, že Česká republika je stabilní, demokratickou, ekonomicky a sociálně vyspělou zemí s historicky bezprecedentní mírou zajištění svého mezinárodního postavení a vnější bezpečnosti. Hlavním důvodem je globální rozšíření demokracie, vlády práva, ochrany základních lidských práv a svobodné tržní ekonomiky. Naše zahraniční politika může díky tomu ve zvýšené míře reflektovat nejen pragmatické zájmy, ale také hodnoty východiska, jež po pádu komunistického režimu přijala za své česká společnost. Primárním českým zájmem je přispět k vývoji takového mezinárodního řádu, který bude respektovat oprávněné zájmy všech svých účastníků, včetně základních práv a bezpečnosti jednotlivců. 

Pro Českou republiku je v mezinárodních vztazích zcela nezbytný multilaterální postup. Musí usilovat o to, aby mezinárodní spolupráce byla co nejefektivnější a abychom byli transparentním, předvídatelným a spolehlivým partnerem. K efektivitě české zahraniční politiky a posílení postavení země v mezinárodním systému přispívají i mimořádně kvalitní, bezproblémové a oboustranně výhodné vztahy se sousedy a ostatními partnery ve střední Evropě. Specifickým příkladem mezinárodní spolupráce a politickým společenstvím sui generis je potom Evropská unie. 

Základním východiskem pro budoucí zahraniční politiku ČR musí být udržení harmonie mezi podporou lidských práv a demokratizace, zajištěním bezpečnosti a vnější hospodářskou politikou.
Podpora lidských práv, transformační spolupráce a rozvoje, která se opírá nejen o dlouholetý široký konsensus demokratických parlamentních stran, ale také o úspěšnou činnost nevládního sektoru, musí zůstat vlajkovou lodí české diplomacie. Cílem transformační spolupráce je posilování struktur občanské společnosti, rozvoj dobrého vládnutí, výchova k občanství, ochrana svobody médií a podpora těch, kteří bojují za lidská a občanská práva a demokracii. V konkrétních situacích bude mít transformační politika různou podobu a intenzitu, její zásady však mají být přítomny ve vztahu ke všem zemím, které nedosáhly demokratické úrovně vládnutí a uznávaných standardů ochrany lidských práv. 

Druhou základní složkou českého působení v zahraničí je vnější hospodářská politika. ČR má eminentní zájem na udržení a prohloubení liberalizace ekonomické výměny v regionálním i celosvětovém měřítku. Globalizaci chápeme také jako základní a neúčinnější cestu k zajištění rozvoje, prosperity a bezpečnosti pro všechny země, které se do ní zapojí.  Kromě toho musí Česká republika zajistit nezbytnou politickou podporu českých subjektů v těch zemích, kde to místní podnikatelské prostředí vyžaduje, tedy zejména na nerozvinutých nebo nově se objevujících trzích. Neopomenutelnou součástí české zahraniční politiky je i energetická bezpečnost. 

Pokud jde o zahraničně-bezpečnostní politiku, domníváme se, že hrozby, jimž Česká republika v současnosti čelí, jsou převážně nestátní povahy. Nejvýznamnější z nich je organizovaný zločin spojený s nelegální migrací. Stejně jako v případě terorismu jde o problém, k jehož řešení je nezbytná úzká spolupráce se sousedními státy, ostatními členy Evropské unie a zeměmi, v nichž mají tyto hrozby svůj původ. Vedle vlastních zájmů je přitom nezbytné brát ohled na priority spojenců v rámci NATO a EU. Bezpečnostní zájmy České republiky se také úzce prolínají s její rozvojovou politikou a s politikou podpory lidských práv. 

Jedním z hlavních nástrojů realizace českých zájmů je členství v Evropské unii. Svým vstupem se Česká republika přihlásila k hodnotám vlastním západní civilizaci a zároveň se stala součástí geopolitického bloku, který má rostoucí ambici prosazovat se jako svébytný a samostatný aktér na globální úrovni. Kultivace vztahů s ostatními členy EU a jejich povýšení na jednu ze zásadních priorit zahraniční politiky ČR je nezbytné při prosazování vlastních zájmů, které stále více konvergují se zájmy EU jako celku.  

V konkrétních otázkách evropské integrace by se Česká republika měla zasazovat o co největší nezávislost Evropské komise; podporovat schválení velkorysého víceletého rozpočtového rámce EU, cíleného především na politiku soudržnosti; usilovat o pokračující liberalizaci společného trhu;  zvážit přijetí eura, včetně politických aspektů tohoto kroku; aktivně se zapojit do vytváření vnitřního energetického trhu a Evropské služby pro vnější činnost; nadále podporovat rozšiřování EU, včetně členství balkánských zemí a Turecka; a posílit působení EU v rámci Východního partnerství. 

V otázce institucionálního zajištění české zahraniční politiky podporujeme v prvé řadě vyjasnění vzájemných kompetencí mezi vládou a prezidentem. Domníváme se také, že efektivitě naší zahraniční politiky by prospělo vytvoření funkce státního tajemníka pro evropskou politiku a zefektivnění mechanismů ekonomické diplomacie, včetně sloučení agentur  CzechTrade a CzechInvest a personálního i kompetenčního podřízení obchodních diplomatů ministerstvu průmyslu a obchodu. 

Rovněž je třeba nastavit jasné mechanismy posuzování a novelizace zahraničněpolitické koncepce. Jsme pro zavedení dvouletých akčních plánů, které budou obsahovat seznam priorit ve výše zmíněných oblastech zahraniční politiky. Akční plány by měly být během přípravy konzultovány s ministerstvy a dalšími úřady, které se podílejí na naplňování záměrů české zahraniční politiky. Nejpozději šest měsíců před koncem platnosti plánované koncepce by měla být ustavena komisi pro její novelizaci, na jejíž práci by se kromě představitelů vládních úřadů měli podílet i nezávislí odborníci. 

Tomáš Karásek

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO