Můj první blog? ..hmm, vlastně třetí, jelikož první dva jsem smazala. Ne snad proto, že by byly tak nemožné, jen zkrátka a dobře nevím odkud začít, aby se v tom nezasvěcený čtenář vyznal.
Před měsícem jsem opustila svět peněz, stresu, hektična a neustálého „new businessu“, abych se alespoň na rok podívala na druhou stranu, na protipól světa „komerčna“. Po prvním měsíci „Roku jinak“ však stále čekám na ten dramatický převrat v mém životě.
Ale popořadě: Po vybrání občanského sdružení Lata, vymyšlení a zformulování projektu a po (díky všem kamarádům, rodinným příslušníkům a známým i neznámým, získání divoké karty) jsem měla důvod k oslavě. Celý nástup se ale ve finále zkomplikoval pracovní nabídkou, kterou bych za jiných okolností zřejmě nikdy neodmítla. Murphyho zákony zkrátka fungují. No, nebudu se rozepisovat – byl to boj J. Nakonec jsem zvolila Latu. Ovšem trochu paradoxně jsem nakonec nastoupila zřejmě k nelibosti své nové šéfové. Shodou náhod dala druhý den po mém nástupu výpověď. Od té doby jsme ji neviděly. Budu-li trošku nevybíravě pravdomluvná, Lata tím přišla o svůj jediný slabý článek. Nyní tam zůstali lidé, kteří jsou zvyklí pracovat, chtějí věci dotahovat do zdárného konce a na spolupráci s nimi se opravdu těším.
A mé pocity po měsíci? Smíšené. Kolegové skvělí, organizace úplně jiná než na co jsem zvyklá. Očekáváte-li čirou ódu na radost, vydržte, mám před sebou ještě celých 11 měsíců J.
Ale jak řekl můj nový kolega poté, co jsem do kazuistiky o jednom chlapci napsala chovanec dětského domova a bylo mi to opraveno na podstatně lépe znějícího klienta: „My tě tu za ten rok zesockovatíme“.
Zatím jsem zřejmě v prvních fázích tohoto procesu a těším se, jak to půjde dál J.
