Stabilita nebo demokracie v arabských zemích? Proč ne obojí?

Cena stability 

Podstatou této „stability“ byla absence otevřené války mezi státy a pokojná prosperita těch zemí, které se otevřely západním investicím do těžebního průmyslu a turismu. V kontextu regionu, ve kterém před čtyřiceti lety proběhlo několik válek a tucty vojenských převratů, to nebylo málo.

Silné státy však postupně předběhl historický vývoj. Fungovaly dobře v post-koloniálních dobách, kdy vybudovaly základní národní instituce - armádu, administrativu, školství a zdravotnictví, průmysl. Postupně se ale měnily: modernizaci následovalo otevření mezinárodnímu trhu, částečná privatizace a liberalizace. V autoritářském státě z toho však profitovaly hlavně skupiny spojené s mocí: armáda, monopolní podniky a zkorumpované vládnoucí rodiny.

Důsledkem modernizace byla i demografická exploze. Křehký společenský smír v rámci stále rostoucí populace udržovaly blízkovýchodní režimy dotacemi potravin a energie, které si v kontextu liberalizace mohly čím dál tím méně dovolit. To zvýraznilo sociální rozdíly, které jsou paradoxně s rostoucím bohatstvím čím dál méně únosné. Arabský svět tak už několik let zažíval a potlačoval vlny stávek a ekonomických bouří, jaké Evropa znala z doby před druhou světovou válkou. 

Za „stabilitu“ platily země vysokou daň: neefektivním rozdělováním prostředků mezi různé mocenské skupiny, kmeny a klíčové podniky, tvrdým potlačováním politické opozice a v neposlední řadě ideologickou manipulací. Státy se stylizovaly do role obránce národních zájmů proti znepřáteleným sousedům či interní opozici. Nejprve podporovaly islamismus jako alternativu proti socialismu; když posílil, vystoupily na obranu sekularismu.

Státní represe neměly meze a odporovat byla schopna pouze stále extremističtější hnutí – radikální islamisté. Arabské státy opozici dlouho ustály, v Sýrii, Alžírsku a v menší míře v Egyptě však za cenu otevřené války proti vlastnímu lidu. Většina extremistů buďto od násilí upustila, nebo odešla do Súdánu či Afghánistánu. Základy globálního džihádu pomohly položit právě arabské tajné služby. Vedoucí kádry džihádu se rekrutovaly v Egyptě (Zawáhirí), Jordánsku (Zarkawí), Libyi (al-Libí). Egypt hrál prim, ale i z Libye, Jemenu a Alžírska odcházeli v 90. letech po prohraném domácím boji dobrovolníci do Afghánistánu.

Výrazem „stability“ byl i mír s Izraelem a ponechání palestinského problému izraelské a americké politice a jejich „mírovému procesu“. Tato situace nahrávala arabským autoritářským režimům, ale Palestincům nepomohla. Zastavení procesu radikalizovalo arabské lidové cítění včetně jeho antisemitských projevů. Vlády vzešlé z budoucích svobodnějších voleb v arabských zemích proto krátkodobě zkomplikují blízkovýchodní diplomacii, ale mezi předními liberálními komentátory v regionu v současnosti převládá názor, že dlouhodobě mohou demokratické režimy řešení konfliktu spíše pomoci.

Nezralí pro demokracii?

Lidové bouře v severní Africe teď školí skeptiky, kteří obhajovali nedemokratičnost režimů tím, že Arabové zkrátka potřebují vládu pevné ruky. Revolty mají občanský charakter a podobně jako před dvaceti lety u nás vycházejí lidé na ulici s požadavky transparentního státu, který ctí lidskou důstojnost. Vede je mladá, globalizovaná generace.

A islamisté? Jsou právě oni nevyhnutelnými vítězi nadcházejícího politického zápasu, jak praví další hluboce zakořeněný mýtus? Faktem je, že naprostá většina islamistů dnes není protisystémovou silou. V Egyptě v posledních pěti letech aktivně vedli parlamentní opozici, v Tunisku se hlásí k tureckému modelu.

Kromě toho je parlamentní systém nejlepší způsob, jak zapojit islamistické strany do otevřené politiky. Teprve tam se totiž může ukázat, co heslo „Islám je řešení“ znamená v praxi. V Indonésii, Jordánsku a Pákistánu – třech zcela rozdílných režimech – proto islamisté časem na podpoře ztratili. V Turecku naopak stále vedou - a úspěšně liberalizují zemi.

Nestabilita, která skutečně hrozí, je spíše sociálního a ekonomického charakteru. Rostoucí ceny potravin tlačí chudé do neudržitelné situace a změny režimů situaci minimálně krátkodobě ještě ztíží. Nové vlády budou posuzovány především podle schopnosti vyvést svou zemi z krize, ne podle ideologie. Namísto vojenské podpory blízkovýchodních autokratů by měl proto Západ uvažovat o formách efektivní ekonomické podpory nových vlád. Ne náhodou se na káhirském Tahríru objevilo heslo „Podpořte svobodu, navštivte Egypt.“

Zora Hesová

Autorka je analytičkou AMO