Jak jsem porazil Ameriku aneb konečně jsem novinář

Mám rád historky a můj mozek je nastaven na jejich sbírání. Tedy mi to nedá, abych nezačal blogování o mém Roku jinak příběhem, jak se ze mě během prvních několika týdnů v Ekolistu stal novinář. Pravý, uznávaný a oficiální novinář.

Nu ano, novinář jsem zcela nesporně již přes dvacet let a spíše jsem tedy dobře vycvičen v tom, abych to ve zvláště choulostivých situacích popíral. Pokud třeba jedete do Barmy nebo na Kubu na setkání s tamními disidenty, novinář se těsně před přistáním musí změnit v nudného turistu neutrální nudné profese (já většinou tvrdím na hranicích, že jsem vysokoškolský pedagog, to zní dostatečně mdle).

Nu ale v lednu jsem byl nucen překvapivě bojovat za novinářství své i kolegů z Ekolistu. Rozhodl jsem se totiž požádat o přístup do jisté databáze vědeckých článků, z nichž čerpá půlka světového tisku pro všechny ty báječné zprávy na téma, že byl objeven nový dinosaurus, či že globální oteplování již brzy zaplaví Sochu svobody.

Jenže mi přišla nečekaná odpověď: přístup vám nedáme, nějak se nám nezdá, že by se v té vaší zemi opravdu někdo zajímal o dinosaury (ona to ta paní napsala trochu jinak, ale v podstatě tak nějak to myslela).

Tedy jsem jí mile odepsal, že dinosauři nás zajímají a ať mi vysvětlí, co proti nám má. Paní jsem trochu naštval, protože musela začít googlovat a brzy mi odepsala, že Ekolist je nesporně pravé a nefalšované médium, ale že já jsem podezřelý, protože jsem dostal grant Vodafonu, což je velká firma a že jsem tedy jistě v konfliktu zájmů. A že tedy žádní dinosauři nebudou.

V tu chvíli mě to opravdu začalo bavit a odepsal jsem, že to samozřejmě pokorně respektuji, ale že ji oficiálně žádám o odpověď na pár otázek, že to mé čtenáře velmi zajímá („můj čtenář“, to je žurnalistův všudypřítomný spojenec!).

Paní tedy moji supliku předala jiné, vyšší paní. Ta též začala googlovat a napsala mi, že samozřejmě já jsem nepochybně novinář, ale ten Ekolist, že to budou asi nějací aktivisté. Žádní dinosauři!!

Požádal jsem tedy americké velvyslanectví, aby mě podpořilo uctivým konstatováním, že jsem zástupcům amerického lidu znám. Vědecká paní mi odepsala: Nic nebude, ambasáda je nám málo. Možná snad kdyby se za vás zaručil nějaký novinářský svaz.

Paní zřejmě předpokládala, že v malých neznámých zemích se novináři nesdružují, a já jsem se poprvé vyděsil, neboť jsem měl po chvíli obavu, že má pravdu.

Ale neměla! Vzpomněl jsem si totiž na starý dobrý Syndikát novinářů, v němž jsem  kdysi v minulém století byl (na průkazku dávali slevu na pivo v báječné hospodě v Pařížské). A tím pádem byla kletba zlomena, paní kapitulovala a já se mohu chlubit oficiálním konstatováním syndikátu, že já, Jan Rybář, jsem opravdu tím, kým jsem. Krásný pocit!