Zdrcení z Drtikola

Japonská tsunami smetla z titulků novin arabská povstání. I natvrdlejším dochází, jak málo stačí k apokalypse. A k řetězové reakci. Někde v oceánu se propadne kus dna, a celý svět musí být v pohotovosti. Bezvýznamně v tom kontextu zní zpráva, že z Uměleckoprůmyslového musea v Praze byl ukraden akt Františka Drtikola. Zmizení slavné fotografie nazvané Vlna je pro kulturní lid jeho vlastní vlnou tsunami. "Jsme naprosto zdrceni," neplýtvá slovy ředitelka muzea.

Dále od epicentra, u kolegyně, které zprávu sděluji, už nejde o zdrcení, leč o údiv: "Jak je to možné? Vždyť jsou tam kamery! A ostraha!" Poněkud netaktně vzhledem k našemu věkovému poměru si zahraji na pana učitele a trpělivě jí vysvětluji prostý fakt: Kdo se chce živit medicínou, musí se na svou profesi dlouho připravovat, studovat příslušné školy a podnikat kroky ke svému cíli. Kdo chce pilotovat stíhačku, musí se sakra ohánět. No a kdo chce v životě krást, projde si svým vzdělávacím procesem jako každý jiný. Dokonce nezřídka mnohem delším než ostatní smrtelníci. Vy se pak divíte, že vám v tramvaji zmizely peníze, když jste přece vůbec nic necítili. A to mluvím jen o malých rybách. Jak podotýká ředitelka Uměleckoprůmyslového musea – ale ani by nemusela – zloděj byl profesionál. Ano, to je to správné slovo.

Každý děláme něco. Jedni dávají, jiní berou. Rytmus života. Navíc Ten Nahoře docela nepokrytě přiznává, že jeho slunce svítí nejen na ty, ale i na ony. My jen někdy před usnutím tiše zatoužíme po tom, aby byl ten poměr mezi jedněmi a druhými aspoň trochu optimističtější.