Rwanda před sedmnácti lety: sto dní vlády ďábla

Od koloniálního soupeření k občanské válce, od války ke genocidě 

Jaké byly příčiny rwandské genocidy, která začala před sedmnácti lety? Během belgické koloniální vlády (1923 - 1961) znamenalo pro jednotlivce z řad Tutsiů přihlášení se k jejich etnické příslušnosti šanci na lepší uplatnění ve státní sféře a ve veřejném životě. Naopak po dekolonizaci došlo k masivnímu přesunu Tutsiů do okolních států, zejména Ugandy, kde se snažili vyhnout se pomstě do té doby „podřadných“ Hutuů. Kritické hygienické a bezpečnostní podmínky v utečeneckých táborech činily z Tutsiů snadné rekruty pro boj proti vládnoucím Hutuům. V roce 1990 vypukla v důsledku invaze Rwanda Patriotic Front, sdružující Tutsie v exilu, občanská válka. O tři roky později byl v Arushi uzavřen mír, ale během následujícího roku, kdy byla mírové dohoda implementována, narůstal vliv extremistů z řad Hutuů. Když byl v dubnu 1994 sestřelen letoun se rwandským prezidentem Juvénalem Habyarimanem, začali vládnoucí Hutuové ve snaze udržet si nad zemí kontrolu fyzicky napadat jak Tutsie, tak umírněné Hutuy.

Mise OSN s názvem UNAMIR, která byla odpovědná za naplnění míru z Arushy, nebyla schopna situaci zvrátit. Masakry, které probíhaly od dubna 1994, měly nevídaný spád. Rádio Mille Collines vysílalo nepřetržitě nenávistné proslovy proti Tutsiům, za den byly zavražděny tisíce osob a během pouhých devíti týdnů dosáhl počet obětí 800 000. Mezinárodní komunita v této věci žalostně selhala a zprávám o probíhajících zvěrstvech prakticky nevěnovala pozornost. Francie a Itálie navíc v návaznosti na zabití belgických vojáků odvolaly své vojáky působící v rámci mírové mise UNAMIR právě v okamžiku, kdy mělo logicky dojít k navýšení jejích stavů, jehož prostřednictvím by snad mise mohla zajistit bezpečnost rwandských obyvatel.

Také mediální pozornost věnovaná probíhající genocidě byla až do května minimální. Adekvátní informace poskytoval například deník Le Monde, mnohá jiná média však své zpravodaje do země nevyslala a ani zprávám z vedení mise UNAMIR nevěnovala dostatečný prostor. Situace získala masivnější mediální pokrytí až v květnu 1994, kdy do země přijeli novináři, kteří se v regionu vyskytovali kvůli prvním volbám v Jihoafrické republice po pádu apartheidu. Výsledkem intenzivnějšího mediálního pokrytí bylo rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o vzniku mise UNAMIR II. Ta získala mandát k vytvoření tzv. bezpečných zón, v rámci nichž mohla chránit obyvatele před útoky ozbrojených spoluobčanů, a byla posílena na pět tisíc vojáků. Získala také podporu Organizace africké jednoty a následně i Francie, která jinak postupovala samostatně v rámci vojenské operace Turquois.

Jak spáchat masový zločin: nejistota, strach, nevíra

Proč vlastně ke genocidě došlo právě v dubnu 1994? Prvním důvodem byl souběh rychlé demokratizace a radikálních ekonomických reforem od začátku 90. letech, které vedly k náhlým sociálním a ekonomickým změnám a vyvolaly u obyvatelstva pocit ohrožení a materiální nouze. Po atentátu na prezidenta pak došlo ke skokovému zvýšení pocitu okamžité nejistoty a obavy z rozpoutání nového kola konfliktu. Lídři hutuské populace chtěli situace využít k posílení svého podílu na moci. Ke sjednocení mas použili strategii hledání „viníka“, který je odpovědný za špatný stav v zemi a za nastalé nejistoty – a „identifikovali“ jej jako Tutsie. Masy se s tímto náhledem na věc ztotožnily, protože rozdělování obyvatelstva na etnické skupiny mělo dlouhodobou tradici již z dob kolonizace. Díky tomu získali hutuské elity podporu pro boj o udržení a posílení své moci.

Druhou okolností, která umožnila realizaci genocidy, byl pocit strachu z nezapojení se do páchaných zločinů. Běžní občané označující se za Hutuy cítili, že jejich pozice po smrti prezidenta je oslabena. Strach je vedl k činům, které považovali za nutné pro upevnění své vlastní bezpečnosti a které vyvrcholily pácháním. V souvislosti s tím stoupl skupinový tlak – slovy svědků tehdejších událostí, „pokud bych se nezúčastnil, stal bych se sám obětí.“ Podle průzkumu Scotta Strausse z univerzity v Berkeley šlo v rámci genocidy téměř ve všech případech o násilnosti páchané ve skupině.

Třetím důvodem byla nízká pozornost mezinárodních médií. Světoví lídři nevnímali závažnost situace schylující se ke genocidě natolik intenzivně, aby byli nuceni učinit konkrétní kroky k jejímu zastavení. Spojené státy vnímaly citlivě možné finanční dopady vlastního zapojení, navíc pod vlivem událostí v Bosně a Hercegovina a zejména v Somálsku byla jejich ochota k další intervenci na africkém kontinentu velice omezená. Francie se podílela na podpoře vlády vedené Hutuy, na jejíž medializaci měla pramalý zájem. OSN jako taková realizovala v tomto období už řadu dalších mírových operací (Gruzie, Haiti, Libérie, Tádžikistán, Somálsko a dalších) a generální tajemník Kofi Annan se proto bránil dalšími rozšíření závazků. Bohužel však v rámci tohoto defenzivního postoje docházelo k tomu, že Annan nepředával členským státům informace, které dostával od generála Romeo Dallairea, jenž vedl misi UNAMIR a o závažnosti situace vydával naléhavá svědectví. Na druhou stranu se fakt genocidy jevil v době její bleskurychlé realizace natolik neskutečně, že bylo těžké v ni uvěřit a podniknout konkrétní kroky. I proto byla mobilizace mezinárodního společenství tak obtížná a pomalá.

Nikdy více?

Etnicita, která ve Rwandě posloužila v minulosti jako nástroj upevnění koloniální vlády, se ukázala být účinným nástrojem v boji o moc a přístup ke zdrojům. Jejím hlavním „přínosem“ je úspěšná a rychlá mobilizace mas. Soupeření mezi třídami či politickými elitami může být účinně maskováno jako boj za práva etnika. To platí ve zvýšené míře v době, kdy panuje pocit nejistoty či ohrožení, v jehož důsledku jsou lidé k výzvám na obranu etnické sounáležitosti obzvlášť citliví. Tyto podmínky rozhodně nejsou v globálním kontextu ojedinělé a riziko vypuknutí masového vraždění proto do budoucna nelze vyloučit. Genocida ve Rwandě tak bohužel nemusela být poslední.

Iva Petříčková

Autorka je spolupracovnicí AMO