Proč ještě někdo vůbec naslouchá ratingovým agenturám?

Za jeden z nejpozoruhodnějších jevů pokrizového vývoje (jsme-li tedy v období po krizi) považuji skutečnost, že se najde někdo, kdo je ochoten naslouchat hodnocením ratingových agentur, neřku-li platit za jejich služby. Tito apologetové morálního hazardu svými ratingy strukturovaných dluhových produktů spoluodstartovali americkou finanční krizi roku 2007, která spustila lavinu, z níž jsme se stále ještě nevyhrabali. Považuji za pozoruhodné, že tento obor vůbec krizi přežil, a za takřka nevysvětlitelné, že jeho leaderům stále někdo naslouchá a jejich hodnocením přisuzuje jakoukoli váhu.

Pokud bych se přeci jen měl o vysvětlení pokusit, může snad záležet v tom, že k něčemu se zkrátka manažeři rizika v tomto strašném světě nejistoty upínat musejí, a tak i rating vystavený zcela zdiskreditovaným odvětvím může být vítaným únikem před nutností udělat si vlastní, nutně nedokonalý a tedy pozdější kritice náchylný, úsudek.

Druhým vysvětlením může být, že ratingové agentury převzaly společenskou roli dítěte z příběhu o císařových nových šatech - tu a tam konstatují, co ostatní tak jako tak vědí nebo tuší, jen nemají odvahu to vyslovit.

Varování S&P ohledně ratingového výhledu amerického státního dluhu každopádně do této kategorie zpráv patří. Zda je císař nahý již 30 či 40 let, jak ve svém úterním komentáři tvrdí Erik Best, nevím (ostatně ještě za Clintona byla federální vláda schopna držet vyrovnaný rozpočet) , k dubnu 2011 však odborníci z S&P splnili roli upřímného dítěte na výbornou.

Jen tak dále - nových šatů máme ještě plná přehlídková mola.