Kříž versus velikonoční vajíčko

Náboženství a víru zásadně odmítám, jako obrovské zlo, z něhož koření ničivá sebeobětní morálka a z ní přímo plynoucí pošlapání individualismu, sebevědomí, sebeúcty, hrdosti. Nahrazení absolutní autority rozumu a logiky slepou vírou v jakékoli oblasti lidského myšlení a jednání nemůže mít jiné než zhoubné a fatální účinky, protože principy správného jednání diktují přírodní zákony, nikoli nepochopitelná mystická autorita. Přirodní zákony se nebudou ohýbat podle nás, dávají lidem jasně a nemilosrdně vědět, co je změnitelné a co není. Přirozenost člověka - jako myslící a rozumem poznávající bytosti vyžadující svobodu ke svému přežití - změnitelná není.

Náboženství bylo historicky největší překážkou dosažení poznávací jistoty a racionální morálky. Díky potlačení rozumu podkopává víra lidský život v samém základu a v konečné instanci je odpovědná za hrozivý kolektivistický a multikulturní trend Ameriky a Evropy (o zbytku světa ani nemluvě), za ztrátu svobody a směřování k fašistické nebo dokonce islámské diktatuře.

Zdá se vám to fantastické? Kam jinam může směřovat společnost, když soud o tom, co je dobrem a zlem má vynášet nikoli rozum a logika ale arbitrární tvrzení mystické autority.  A protože žádná mystická autorita neexistuje, je náboženský morální soud nakonec stejně jen subjektivistickým a oportunistickým tvrzením toho, kdo víru káže a vykládá. K čemu jinému než ke katastrofě může směřovat vláda demokracie, když se v ní střetávají jen více či méně iracionální ideje, zatímco ty racionální se prosazují velmi obtížně, protože nic prý neplatí absolutně a "nikdo není majitelem pravdy". Ano, posílení vlivu náboženství je alternativou soudobého politického pragmatismu a morálního subjektivismu. Je alternativou, pro člověka, který v realitě tápe, protože mu někdo šátkem zavázal oči a provazem spoutal ruce za zády. Náboženství mu jako alternativu nabízí vypíchnutí obou očí. Existuje ale i jiná alternativa. Rozvázání rukou a šátku. Tu nabízí rozum.

Proto dnes, kdy se křesťané opět obracejí ke kříži, smrti a utrpení, nabízím oslavu rozumu, oslavu krásy přicházejícícho jara a života. Sahám do archívu www.aynrand.cz , abych připomenul desáté výročí následujícího článku, jehož názvem jsem shora uvedl i svůj text, a jehož autorem je Robert Tracinski, bývalý spolupracovník The Ayn Rand Institute:

------------------------------------------

Robert Tracinski

Pro většinu Američanů jsou význam a tradice velikonoc samozřejmostí, a tak je prožijí, aniž by se nad nimi hlouběji zamýšleli. V jejich paměti jsou spojeny s příjemnou a uvolněnou oslavou. Pamatují si je ale také jako náboženské svátky, čímž si spojí laskavou atmosféru velikonoc s jejich náboženským poselstvím. A to je vážná chyba.

Velikonoční svátky ve skutečnosti obsahují hluboký rozpor – groteskní konflikt světské oslavy štěstí v kombinaci s náboženským uctíváním utrpení. Je na čase pochopit plný význam těchto svátků a zpochybnit poselství sebeobětování, které je doprovází.

Nejradostnější částí velikonoc je jejich světská část - svátek nikoliv Ježíše, ale velikonočního králíčka. Rodiny a přátelé se scházejí oblečeni v nových svátečních šatech a pochutnávají si na uzené šunce. Děti skotačí při hledání pokladů plných barevných vajíček a čokolády. Celá tato světská oslava se odehrává v atmosféře prodchnuté radostí a laskavostí.

Tyto tradice však nijak nevycházejí z náboženské interpretace velikonoc, jsou odkazem před-křesťanské éry. Samotné slovo „Velikonoce“ (anglicky „Easter“ - pozn. překl.) pochází z anglosaského jména bohyně ztělesňující jaro. Právě před-křesťanské svátky nám daly velikonočního králíčka (symbol plodnosti) a velikonoční vajíčka, jejichž jasné zbarvení má připomínat barvy východu slunce. Původní velikonoce oslavovaly návrat tepla, slunce a zelených listů po dlouhé zimě. Byly oslavou radosti ze života na zemi.

Když první misionáři obraceli pohany na křesťanskou víru, dovolili jim ponechat si tento svátek – ale přitom do jeho obřadů vnesli zcela opačný význam.

Náboženským poselstvím, které se váže k velikonocím, je příběh ukřižování Ježíše a jeho zmrtvýchvstání. Podstatou tohoto příběhu není radost ze života, ale uctívání utrpení a obětování. Podle křesťanství jsme všichni hříšníky a Ježíš se rozhodl pro pomalou mučednickou smrt ukřižováním, aby vykoupil naše hříchy. Naším morálním cílem, říkají nám křesťané, by mělo být následování jeho příkladu. Morálním ideálem křesťanství – svatým - je tedy člověk, který odmítá všechny vlastní zájmy a hodnoty.

Abychom konkrétněji pochopili význam tohoto poselství, představme si, jaký vliv asi má na chlapce sedícího v kostele na ranní mši o velikonoční neděli. Chlapec zřejmě má nějaké své věci, kterých si cení – kolo, oblíbenou hračku, knihu – ale Ježíš, jak zní v kázání, odmítal materiální statky a zvolil si život v chudobě. Chlapec už možná ví, čím by chtěl v životě být, které práci se chce věnovat – např. chce být podnikatelem v oblasti nových technologií – ale Ježíš, jak slyší v kázání, se nevěnoval sobě, svým sobeckým cílům a zájmům, nýbrž poslání, k němuž ho předurčil Bůh, přestože pro něj znamenalo utrpení a smrt. Pokud je chlapec dost starý na to, aby už myslel na děvčata, tak si může zapamatovat, jak byl Ježíš čistý, protože zavrhnul „hříšné“ pokušení k sexu. A začne-li tento mladý muž pochybovat o tom, co slyšel v kázání, připomíná se mu, že Kristus na prahu ukřižování svoje pochybnosti zavrhnul a složil svůj život do Božích rukou.

Křesťanství učí člověka, aby pohlížel jako na hřích na všechny hodnoty, které naplňují jeho život : na svůj majetek, svou kariéru, vlastní nezávislé myšlení. Pro dokonalé pochopení tohoto poselství postačí všudypřítomná postava Krista na kříži. Skutečným symbolem náboženského poselství Velikonoc totiž nejsou čokoládoví králíčci, vonící šunka, nebo velikonoční vajíčka – ale zlomené lidské tělo přibité ke kříži, krev řinoucí se z ran, slzy stékající po tváři, trny bodající do čela. Konečný a jasný symbol sebeobětování.

Většina lidí přijímá tento ideál, nejen jako dobro, nýbrž i jako synonymum morálky. Ale je jím opravdu?

Měli bychom pochybovat o morální filozofii, jež nám říká, abychom hledali hodnoty ve zničení věcí, kterých si ceníme. Měli bychom odmítnout uctívání kultu obětování a místo toho přijmout morálku založenou na dosahování hodnot. Morálku, která by vyzdvihla jako morální ideál produktivní kariéru, naplnění romantického vztahu a nezávislou mysl, namísto smrti na kříži. Byla by to morálka založená na přirozených potřebách, jejichž naplnění je nezbytné pro úspěch a štěstí na tomto světě. Byla by to morálka, která nás učí, slovy filozofky Ayn Rand, „nikoliv trpět a umírat, ale radovat se a žít.“

Morálka obětování nebo morálka úspěšného života, to je alternativa, kterou během Velikonoc ztělesňují protichůdné symboly kříže a velikonočního vajíčka. Musíme se rozhodnout pro který symbol – a pro který ideál - si zvolíme žít nebo zemřít.

Z anglického originálu „The Crucifix vs. the Easter Egg “ přeložil Vavřinec Kryzánek
duben 2001