Snad je nechytnou

Již jsem si mnohokrát kladl otázku, proč jsme zticha, jsme-li svědky veřejného rouhání. Bojíme se lidského posměchu či útoků liberálních médií? Pokud ano, pak si ovšem lepší společenské podmínky k důstojnému křesťanskému životu snad ani nezasloužíme. Nebudeme-li hájit práva Boží, proč by měl Bůh, natož pak stát, hájit práva naše?

Vezměme si proto příklad z postoje francouzských věřících, věrných katolické tradici. Ti se vcelku hlasitě ozvali poté, co byla v avignonském muzeu vystavena „slavná“ fotografie amerického „umělce“ Serrana, s krucifixem ponořeným do lidské moči. Před budovou muzea se shromáždilo několik stovek věřících, většinou z řad příznivců FSSPX, k veřejnému protestu a smírné pobožnosti.

A nezůstalo jen u duchovní odpovědi na tuto blasfemii. Policie pátrá po dvou „vandalech“, kteří, slovy francouzského ministra kultury Frederica Mitteranda, „hanebně zaútočili na samou podstatu svobodné tvorby“, když vyzbrojeni kladivem a šroubovákem toto rouhavé dílo úspěšně poničili.

Francouzské veřejné (tedy mediální) mínění se méně pohoršuje nad vlastní fotografií než nad jejím poničením. To nás asi nijak nepřekvapí. Ptejme se však, jak by se asi psalo o výstavě, na níž by byl podobným způsobem zobrazen Korán nebo Davidova hvězda. Otázka je to samozřejmě jenom řečnická, autora takového díla by odvedli v poutech dřív, než by je stačil vystavit. A soudruh ministr by se rozohňoval nad tím, jak si někdo mohl dovolit zaútočit tak cynicky na myšlenku multikulturní (čti protikřesťanské) společnosti…