Důležité ovšem je zamyslet se nad tím, kdo dal centrálním bankám právo znehodnocovat naše úspory. Není toto znehodnocování peněz rovno padělání? Jinými slovy, pokud někdo vytiskne falešné peníze a dá je do oběhu, obohacuje se na úkor společnosti. Pokud centrální banka dovolí záporné reálné úrokové sazby a znehodnocení našich úspor, dovolí věřitelům obohatit se na úkor střadatelů. Centrální a komerční banky bohužel za padělání nemůže nikdo trestně stíhat, neboť jim byl dán zákonem monopol na tisk peněz.

Pokud by byl tento monopol využíván moudře, zodpovědně a nezávisle, pravomoc centrálních bank by byla ospravedlnitelná. Bohužel dnes jsou všechny tři hlavní centrální banky pod obrovským politickým tlakem vlád (Fed tiskne a nakupuje vládní dluhopisy, což umožňuje snazší obsluhu amerického vládního dluhu; čínská centrální banka podléhá tlaku politbyra a ve snaze o co nejvyšší růst HDP přivírá oči před masivní kreditní expanzí; evropská ECB se stala studnou pro odkupy všech možných problematických vládních dluhopisů krachujících vlád). Většina menších centrálních bank pak bohužel není schopna vykonávat nezávislou politiku s vyššími úrokovými sazbami a musí držet basu s hlavními centrálními bankami.

Argument centrálních bank pro záporné úrokové sazby je principiálně dvojí:

 

1) Centrální banky musí podpořit růst a zaměstnanost

Dovolte mi vysvětlit, proč neexistuje nic horšího než centrální bankéř se sociálním cítěním! Růst HDP založený na negativních úrokových sazbách má totiž historicky ověřenou tendenci zásadně misalokovat kapitál. A to ať už hovoříme o přelévání peněz do nemovitostí, komodit, či snazší obsluhu vládního dluhu a umožňování vládám pokračovat v jejich plýtvavé politice štědrého rozdávání z cizího. Ani jedna z výše uvedených tří oblastí nezvyšuje produktivitu práce a tedy nemůže být ani základem pro vyšší reálné mzdy a životní úroveň. Je jasné, že bez růstu nepřichází ani tolik vytoužená nová pracovní místa.

Není pochyb, že důvodem krize v USA a zemích periferie Eurozóny byly příliš nízké úrokové sazby po příliš dlouhou dobu. Proč tedy centrální banky léčí dopady krize stejnou medicínou, která ke krizi očividně vedla?

Ekonomové často rádi hovoří o kreativní destrukci a jejím dopadu na růst. Bohužel mnohem častěji hovoří o kreaci – tvorbě nových produktů, nových firem, které sebou přináší vyšší produktivitu a vyšší růst. Málokdo už mluví i o nutnosti destrukce, tj. potřebě, aby staré neproduktivní firmy skončily a uvolnily kapitál pro produktivnější účely. Pokud se tyto firmy mohou financovat za směšné úrokové sazby, celý proces kreativní destrukce a růstu je významně zbrzděn.

Je nutné zdůraznit, že prosperitu nelze vytvořit „neplacením střadateli“ a umožněním snadného refinancování vlády skrze nízké úrokové sazby. Zkoušelo se to v Sovětském svazu a nebyl to příliš velký úspěch.

 

2) Centrální banky musí zachovat stabilitu cen, resp. svůj inflační cíl

Má odpověď je: „Cenou za stabilitu je pouze patologie!“. Přirozená tendence ekonomiky směřuje díky inovacím k poklesu cen. Proč to tedy měnit? Proč si nemůžeme chtít koupit za ušetřené peníze v budoucnu více a nikoliv méně? Centrální banky mají strach, že by pro firmy bylo těžší splácet v období deflace dluhy. Obávají se, že firmy z titulu tohoto strachu nebudou tolik investovat do rizikových inovačních projektů a podnikavost a růst se zmenší. A tak v rámci tohoto strachu raději riziko půjček rozprostřou na celou společnost. Nemůžete zaplatit svoje dluhy? Nevadí, střadatel vezme kus ztráty za vás, a to skrze devalvaci měny. Ještě hůře, pokud centrální banka umožní přežít vládě, náklady špatných úvěrů nakonec zaplatí daňový poplatník.

Temnou stránkou tohoto přístupu potlačení určitého množství bankrotů skrze záporné úrokové sazby je fakt, že riziko bankrotu rozdělením mezi více účastníků nezmizí, ale transformuje se do méně viditelných podob rizika. Tato rizika ovšem mají již nově asymetricky rozdělenou pravděpodobnost možných budoucích stavů směrem k negativním překvapením a rovněž se vyznačují vyšší pravděpodobností extrémů. Zjednodušeně řečeno, obáváme se, že centrální banky po celém světě opět rozehrávají velmi nebezpečnou hru, na jejímž konci bude stát pouze a jen další bublina, tentokrát ovšem možná ještě s horšími dopady, než byly následky krize nedávné.

Historicky vzato, namísto aby se po krachu Nasdaqu v roce 2000 nechala ekonomika sama uzdravit, centrální bankéři naordinovali extrémně nízké úrokové sazby. Výsledkem byl totální krach světového finančního systému o osm let později a propad zahraničního obchodu během několika měsíců o 20%. Poučení žádné. Dnes opět jsou centrální bankéři ochotni tolerovat záporné reálné úrokové sazby a záporné reálné náklady kapitálu. Není nám tedy příliš jasné, jak má v tomto prostředí fungovat normální kapitalismus a normální investiční prostředí. Možná se to dozvíme opět za osm let.