EUropský labyrint

Mamutí stránka EU funguje už nějakou dobu a poslední zásadní změnou prošla v září 2009. Podle textu uveřejněného při té příležitosti na samotném webu bylo cílem „přeorganizovat stávající obsah (stránek) tak, aby byly přehlednější – oddělit právní předpisy a složité odborné záležitosti od obecnějších informací a návštěvníkům stránek pomoci najít, co potřebují.“

Vynechejme teď nabídku „Váš život v EU“, která nabízí praktické informace, jako jsou ceny roamingu či evropský průkaz zdravotního pojištění, které se skutečně jeví jako vcelku přehledné a užitečné, i když to si zřejmě ověří každý sám až ve chvíli, kdy hledá řešení onoho praktického problému.

Co ale s těmi návštěvníky, kteří chtějí přeci jen vědět něco víc o tom, jak EU vlastně funguje? Třeba jak přijímá ony známé „evropské zákony“, nařízení a směrnice? Kdo tam „v Bruselu“ vlastně rozhoduje? Zde je však deklarované oddělení složitějších informací od těch obecných opravdu dokonalé: dělí návštěvníky na „staré harcovníky“, kteří jsou, většinou z nutnosti svého zaměstnání, na stránkách dost často na to, aby si chtě-nechtě zvykli, a na „neznalé zvědavce“, kteří toho o EU zas tak moc nevědí. Těm bohužel hrozí, že ze současných stránek si své znalosti příliš nevylepší.

Začněme ale popořadě. Ten, kdo opravdu nic neví, si může v levém horním rohu nabídky vybrat menu „O Evropské unii“. Základní přehled na první pohled zahrnuje vše potřebné, vzájemná propojenost jednotlivých částí však pokulhává. Hned v prvním textu „Základní informace“ jsou zmíněny některé politiky EU, odkazy však vedou na různé typy stránek, např. shrnutí legislativy v dané oblasti, stránka příslušného generálního ředitelství Komise… Českou verzi těchto stránek zájemce o sebevzdělání v unijních věcech nenajde a po chvilce proklikávání se anglickým textem si patrně pomyslí, že tyhle detaily už ho opravdu nezajímají, notabene jim ani nerozumí. Což je škoda, vždyť stačilo málo a odkazy ho mohly nasměrovat k další části úvodních a ve všech jazycích dostupných stránek („Politiky a činnosti“).

Co když se náš fiktivní zvědavec pousí zjistit, jak se vlastně ty evropské „zákony“ přijímají a kolik váhy má slovo například naší země? Úvodní část o institucích zmiňuje proces spolurozhodování: sice se tam neříká, že je to hlavní evropský legislativní postup, ale možná o tom už náš zvědavec slyšel, nebo dostál svému jménu a ze zvědavosti na onen odkaz kliknul. Tím se ale dostal na sice ne špatné, ale snad až příliš podrobné shrnutí průběhu této procedury, které je k dispozici jen v angličtině nebo francouzštině. Na úvod by mu ale asi lépe posloužila stručná stránka z úvodního vzdělávacího menu, ve kterém se nachází – „Jak orgány EU přijímají rozhodnutí“.

Nelehká bude i cesta ke zjištění, kolik zástupců či hlasů jednotlivé země v Unii mají. Počet hlasů, které mají jednotlivé země v Radě ministrů, je sice na úvodní stránce uveden, bude-li se ale náš zvědavec zajímat o počet poslanců v Evropském parlamentu za jednotlivé země či frakce (obdoby českých poslaneckých klubů), musí zavítat na stránky samotného Parlamentu. Škoda, že ho odkaz na frakce zavede jen k vysvětlení toho, co to frakce je.  Na stránce Parlamentu si sice asi všimne volby „Vaši poslanci“, v levém menu však uvidí jen vyhledávání podle země a jména. Našemu zvědavci bohužel nikdo nenaznačil, že si musí nejdříve zakliknout volbu „adresář“.

Příkladů by se našlo ještě mnohem víc, z pohledu neznalého zvědavce i starého harcovníka. My staří harcovníci jsme si vlastně už zvykli. Pokud jde o vás ostatní, lze jen doufat, že výsledky online dotazníků pro návštěvníky stránek skutečně podnítí nějaké změny. Do té doby lze návštěvu unijních stránek doporučit jen s dostatkem času – a potěšením z bádání.

Viera Knutelská

Autorka je analytičkou AMO