Ekonomické příběhy

Ekonomové povídají příběhy. Touto provokativní tezí začíná jeden svůj text americký ekonom Donald McCloskey (Donald N. McCloskey, Storytelling in Economics, in: Don Lavoie(ed.), Economics and Hermeneutics, London-New York 1991, s. 59-73). Implicitně si klade otázkou, jestli je nějaký principielní rozdíl mezi ekonomickým a literárním textem, jinak řečeno mezi Smithovým Bohatstvím národů a například Gulliverovými cestami. Odpovídá pro někoho možná trochu znepokojivě, že vlastně příliš není. Relativizace rozdílu mezi vědeckým a uměleckým textem není žádnou novinkou, na poli humanitních věd na ni upozornili už mnozí teoretikové vědy. Mezi jinými nejvýrazněji například Hayden White, jehož zásadní kniha byla nedávno přeložena i do češtiny. Podstatné ovšem je, že McCloskey klade toto „zrcadlo postmoderny“ před ekonomickou vědu. U nás zcela nepředstavitelný pokus. Při všech (nebo alespoň v drtivé většině z nich) českých politických a jiných ekonomických  debatách je zjevná absence teoretické reflexe toho, co se říká. Všichni jsou přesvědčeni o tom, že říkají pravdu. Zatím ale jen vyprávějí příběhy.

Ekonomické teorie a ruské pohádky

„Problém je v tom, že ekonomové jsou jako ostatní lidé, neboť také užívají metafory a příběhy. I oni chtějí vysvětlovat a rozumět.“ (s. 61) Donald McCloskey dělá jeden důležitý krok. Krok směrem od všech teorií, nad všechny teorie. Neptá se po tom, v čem se různé ekonomické výpovědi liší. Naopak si klade otázku, co je spojuje. Svého času si revolučně kladl stejnou otázku při studiu ruských pohádek i jazykovědec Vladimir Jakovlevič Propp, jenž prostudoval stovky příběhů a vytvořil jejich obecnou (bezobsahovou) kostru. Přispěl tak k tomu, že se výzkum rozmanitosti příběhů vymanil z hledání obsahových rozdílů, jejichž popis nás ve své podstatě příliš daleko neposouvá. Stejně tak McCloskey ve své práci vystupuje ven z ekonomických výpovědí a dává je na jednu rovinu.

Spojnicí mu je právě jejich příběhový rozměr. Kdykoli je před ekonoma postaven nějaký problém, začne vyprávět. Hovoří o příčinách, o okolnostech i o důsledcích daného jevu. Výpovědní struktura se de facto neliší od fantastické pohádky, má také svůj děj sledovatelný příslušným čtenářem. Má zápletku, události, dovede ve své promluvě navodit pocit komičnosti i tragičnosti. Do takového vědeckého vyprávění vstupují hrdinové, padouši, oběti. Když se sejdou v nějaké debatě ekonomové například nad tématem nedávné ekonomické krize, začnou tuto prožitou zkušenost vysvětlovat. Jedni vypráví o státech a jejich přehnané intervenci do lidských osudů, druzí zase začnou vykreslovat zlé bankéře prahnoucí po zisku. Všichni ale shodně vysvětlují, smysluplně vypráví příběhy. Je asi lidskou přirozeností, že smysl nějakého jevu nejlépe vyjádří právě v příběhu (nebo v metafoře, jak říká McCloskey). Každý recipient ekonomické teorie přemýšlí kauzálně, spojuje řetězec faktů a tím vlastně takový příběh tvoří. I ta nejabstraktnější ekonomická teorie, stejně jako empirický výzkum, mají své literární rysy: „Čistá teorie v ekonomii je velmi podobná žánru fantasy. Stejně jako ve fantasy i ona porušuje pravidla reality, aby celkový příběh dával smysl; samozřejmostí jsou také úžasné výsledky ve světě hypotéz. [...] Empirická práce v ekonomii, na straně druhé, je jako realistická fikce. Narozdíl od fantasy sice přijímá pravidla světa (aspoň všechna podstatná), ale je bezpochyby také fikcí.“ (s. 68)

Pravda?

Naprosto zásadní otázka ovšem je, co zakládá pravdivost těchto příběhů. Nebo ještě jinak, můžeme o nějakém příběhu říci, že je pravdivější než ten druhý? Mnoho postmoderních relativistů by bylo všemi deseti proti tomu, že lze nějakou pravdu objevit nebo o ní něco říci. Takové tvrzení je všem vědcům nepříjemné a ve světě dnešní ekonomie dvojnásob. Je totiž spojeno s otázkou, k čemu taková věda je a jaký je její smysl.

V českém překladu nedávno vydané knihy Dialektika osvícenství z roku 1944 se čtenář může dozvědět mimo jiné následující pozoruhodný postřeh: „Každé vyjádření [mnozí lidé] nesprávně vykládají jako poslední slovo, jako příkaz nebo tabu. Před myšlenkou se sklánějí jako před Bohem, nebo ji napadají jako modlu. Vůči myšlence nejsou svobodní. Jedním ze základních rysů pravdy však je, že na ní člověk participuje jako činný subjekt. I když naslouchá větám, které jsou samy o sobě pravdivé, jejich pravdu objeví jen tak, že při tom myslí a myšlení dále rozvíjí.“ (s. 234) Pokud nějaká pravda existuje, a to se týká i ekonomie, pak je nutné k ní přistupovat aktivně. Neustále promýšlet její možnosti a nemožnosti. Hovořit o ekonomických teoriích jako o příbězích tedy neznamená hnedka to, že jsou nepravdivé a že je máme odhodit. Spíše to vybízí k dalšímu náhledu na ekonomii a její podstatu. Jak by řekl klasik – pravda je někde tam venku. A tato pravda se zableskuje pouze v neutuchajícím pohybu našeho myšlení, nikdy ne v jednom vyprávění.