Nová třicetiletá válka o jadernou energetiku?

Členské státy Evropské unie dnes pokrývají z jádra 31 % spotřeby elektrické energie. Před osudovým březnem 2011 převažoval názor, že je nutno dále zvýšit produkční kapacitu jaderních elektráren, a to i v zemích, které v minulosti z různých důvodů své jaderné programy opustily či pozastavily (např. Německo, Itálie, Švédsko). Za myšlenkou tzv. jaderné renesance v Evropě stálo 25 let bez známek rizika vyplývajícího z jaderné energetiky. Zkušenost s nebezpečím, které vyplývá z rostoucí dovozní závislosti na fosilních palivech (především na ropě a zemním plynu), vedla naopak k přesvědčení, že jaderná energetika poskytne tolik touženou stabilitu, ohrožovanou možnými dopady nepředvídatelných rusko-ukrajinských energetických vztahů. Černobylská katastrofa byla z  většiny myslí vytěsněna jako nepohodlná noční můra, ojedinělé zaváhání, za kterým stála nedostatečná bezpečnostní opatření a technologická zastaralost.

Jiskra, ze které vzešel plamen…

Fakta o fukušimské havárii lze shrnout takto: Fukušima byla zasažena největším zemětřesením, jaké Japonsko v historii měření Richterovou stupnicí zažilo, a jeho ničivé důsledky byly ještě umocněny vlnou tsunami. Souběh dvou přírodních katastrof vyřadil záložní generátor elektrické energie a chlazení reaktoru, což vedlo k úniku radioaktivity. Nejednalo se tedy o trestuhodnou nedbalost a hazard, jako v případě Černobylu, ale o těžko předvídatelné přírodní vlivy.

Z pohledu Evropy by bylo možné případ Fukušima založit jako politováníhodnou událost, která nemůže mít v Evropě paralelu. Do kolonky „seizmická zóna“ bychom napsali Ne!, stejně jako do kolonky „hrozba tsunami“, a celý proces posuzování by mohl skončit pouze nezbytným poučením pro zvýšení bezpečnosti provozu jaderných reaktorů v evropských podmínkách. Tímto způsobem však debata o jádru nefunguje a z technického problému se stává politikum, které vyhrává nebo prohrává volby.

Posílení jaderné energetiky v Evropě bylo spíše plánem či zbožným přáním než realitou již před březnem 2011. Dnes je zřejmé, že téměř třicetiletý boj za jadernou renesanci byl ztracen a stojíme opět na začátku. Čeká nás tedy po Fukušimě nový třicetiletý konflikt o obnovu důvěry v jádro?

Rozložení sil

V Evropě se zformovaly dva názorové bloky, jejichž zastánci na sebe hledí s ideologickou nenávistí.  Na jedné straně najdeme ortodoxní zastánce jádra, jejichž motivace jsou různé - od symbolického chápání jádra zaručujícího energetickou soběstačnost přes posílení pozice na evropském trhu s elektřinou až po zbavení se nepohodlné závislosti na Rusku. V čele pomyslného bloku stojí Francie, se 74 % podílem jádra na produkci elektřiny.

Spolu s ní se zde nachází nesourodá švédsko-polská dvojice. Polsko, země ve výrobě elektřiny z více než 90 % závislá na spalování environmentálně nešetrného uhlí, a Švédko, vzor environmentálně šetrné moderní ekonomiky, v jednom táboře? Švédsko vyrábí v 10 jaderných reaktorech zhruba 45 % své elektřiny. Poslední reaktor byl uveden do provozu v roce 1985 v souladu s výsledkem referenda z roku 1980, které se vyslovilo proti výstavbě nových jaderných reaktorů po tomto datu. V současné době je však Švédsko v těžké situaci, protože je schopno vyrobit sotva tolik elektřiny, kolik spotřebuje. Případný nedostatek je nuceno řešit dovozy elektřiny z jaderných elektráren Finska či zvýšeným dovozem zemního plynu z Norska či Ruska. Naopak v Polsku dosud žádná jaderná elektrárna nestojí a polská populace je pravděpodobně nejvíce „projaderná“ v celé Evropské unii. Jádro je považováno za způsob úniku od dovozní závislosti na ruském plynu a současně za cestu ke splnění environmentálních cílů Evropské unie.

Na druhé straně barikády stojí Německo. Silná opozice proti jádru se zdála být prolomena v říjnu 2010, kdy současná vláda schválila prodloužení životnosti 17 jaderných reaktorů v průměru o 12 let. Okamžité uzavření sedmi reaktorů a úplný odklon od jaderné energie do roku 2022 v průběhu dvou měsíců od japonské havárie je sice ukázkovým kotrmelcem spolkové vlády, německé reakce na Fukušimu jsou však logické. Tradice Strany zelených a kritika umístění jaderných zbraní na území západního Německa, které mělo být smeteno v apokalyptickém jaderném konfliktu mezi Východem a Západem, to jsou dlouhodobé faktory formující protijaderné veřejné mínění. Navíc to bylo právě Německo, kde hrála jaderná, či spíše protijaderná karta čistě politickou roli. Sedm zemských voleb a veřejné mínění proti prodloužení životnosti reaktorů byly silnou motivací pro přehodnocení vládní politiky.

Německá politika uzavření reaktorů uvedených do provozu před rokem 1980 a upuštění od jaderné energetiky do roku 2022 nejenže s okamžitou účinností ukrojila 5 % z produkce elektřiny a 2,3 mld. EUR z daní použitých na podporu obnovitelných zdrojů, ale nepřímo přispěla k růstu popularity jádra ve Francii, Polsku a koneckonců i České republice, které by nerady přišly o možnost vývozu elektřiny na atraktivní trh. I v samotném Německu se hovoří o nemožnosti nahradit obnovitelnými zdroji 27 % produkce elektřiny z jádra a o nutném důsledku v podobě navýšení dovozů ruského plynu, což pouze skalní optimisté vidí jako most k obnovitelné energetice a nikoli jako konečné řešení. 

Konec renesance v Itálii

Přestože Itálie patřila k průkopníkům jaderné energetiky v Evropě, nepociťovala nutnost výstavby nových reaktorů po ropných šocích v 70. letech. Domácí produkce zemního plynu se zdála dostatečná, v roce 1986 proběhlo referendum vyslovivší se proti jádru a dlouhodobé plánování energetiky se navíc neukázalo jako silná stránka nestabilních vlád v období První republiky. Dnes je Itálie v nezáviděníhodné situaci, kdy dováží 14 % spotřebované elektrické energie.

Jaderná energetika se však pro středo-levicově orientované italské voliče stala konečně tématem shody, kolem kterého jsou schopni se semknout k odporu proti Berlusconimu. Referendum z 13. června bylo prvním tohoto druhu po Fukušimě a do určité míry potvrdilo trend nastolený německou vládou. Přestože předmětem referenda byly i otázky imunity vlády a privatizace vodních zdrojů, právě budoucnost jádra budila největší pozornost. Přes ignorování referenda ze strany většiny sdělovacích prostředků se k hlasování dostavilo více než zákonem požadovaných 50 % voličů. Celkem 94 % voličů z 57 %, kteří se referenda zúčastnili, se vyslovilo proti vládním plánům na výstavbu jaderných reaktorů, které by zemi v budoucnu zajistily až 20 % produkce elektrické energie.

Přestože v Itálii lze jako relevantní argument použít seizmické aktivity, pravé zemětřesení může referendum znamenat pro další debatu o budoucnosti jádra v energetickém mixu Evropské unie. Další polarizace či dokonce odklon EU jako celku od jaderné energetiky může vést nejen k nové třicetileté válce o jadernou renesanci, ale především ke ztrátě drahocenného času v budování energeticky efektivní Evropy. Ta totiž přes veškeré své bohatství a technologický pokrok není schopna nahradit 30 % produkce elektrické energie z obnovitelných zdrojů bez dopadů na ekonomický růst napříč odvětvími.                   

Petr Binhack

Autor je analytikem AMO