Evropě dochází čas

Budoucnost, které čeká Řecko a Evropu, se dá přirovnat k našemu žalostnému dánskému fotbalovému týmu. Stejně jako Evropa, býval tento tým “někým” – v roce 1992 vyhrál mistrovství Evropy a ve finále porazil Německo. Od té doby to ale s ním jde z kopce, stejně jako s Evropou a jejím tempem růstu.

Současný tým je nešikovně složen z kdysi užitečných veteránů (i když mnozí z nich jsou již za zenitem) a z nedostatečně prověřených mladých talentů. Když ještě zůstaneme u analogie – evropské staré národy si stále myslí, že jsou na předních místech na světě a mají vliv, ale všechny země v Evropě oplývají nedostatkem růstu zaměstnanosti, ekonomiky a produktivity a už nějakou dobu stojí přinejmenším stále na místě. A vyhlídky a přísliby nejsou s to tuto situaci změnit.

Dánsko vede hrdina z dob jejich fotbalové slávy: Morten Olsen – ještě před pěti lety byly jeho nápady nové a zajímavé, nyní je již oponentům jasné, že útočí na křídle. Evropané vědí, že každý výmol na zvolené cestě se řeší dodáním další likvidity místo toho, aby se řešil nedostatek platební solventnosti.  Pravidla hry pro Evropu zůstávají stejná: předstírejte, že zde není žádný problém a on zmizí. Vždy přijde nová hra a po ní další. Kde je ochota riskovat, kde je podpora inovací a nových hráčů?

Nyní má dánský fotbalový tým a EU poslední šanci: změňte svůj přístup nebo riskujete vážnou porážku. Pro dánský fotbalový tým je v sázce mnoho – promarněná šance účastnit se mistrovství Evropy v roce 2012 a zřejmě mistrovství světa v roce 2014 – pro Evropu je v sázce ještě mnohem víc – riziko naprostého kolapsu.

Bankrot je legitimní proces

Evropě hrozí ztráta mladé generace Španělska, Irska, Portugalska a Itálie, jejíž míra nezaměstnanosti je momentálně mezi 20 až 45 procenty. Aby zabránili takové ztrátě, musí evropští politici a evropská centrální banka přijít s novým radikálním herním plánem.

Nejdříve musíme přestat předstírat, že slovo “bankrot” není hrozbou. Pomůžu vám: když váš příjem je menší než vaše výdaje a vy si nemůžete půjčit peníze, skončili jste, finito, insolventní a v bankrotu. Nemusí to nutně znamenat konec světa, jak může být patrné na Rusku (kde jsem zrovna na obchodním jednání, když píši tento článek). V roce 1998 prošlo Rusko velice silným bankrotem, nyní je ale Rusko součástí BRICu, slavné skupiny národů, kterou mnozí experti označují jako světovým leadrem růstu až do roku 2050.

Podobným příkladem je Finsko. I když Finsko neprošlo přímo bankrotem, když došlo po strhnutí berlínské zdi k pádu Sovětského svazu, prodělalo obrovský kolaps bank. Nezaměstnanost dosahovala v roce 1994  skoro 20-ti procent. Dnes je Finsko evropským příkladem změny, investičních příležitostí a inovací. Finové se totiž rozhodli čelit skutečnosti a stát při sobě v době krize a zefektivnit svůj přístup.

Zde je další lekce ze situace Řecka; čím déle se vyhýbáte pravdě, tím více se zakopáváte do dluhů, což způsobuje čím dál větší trauma.

Krize 2.0 jako šance pro nový začátek

Politikové podceňují schopnost jejich voličů vypořádat se s krizí. Pokud občané vědí, že krize přichází, jsou schopni se s tím vypořádat. Mnoho z dnešních moderních politiků zapomíná, že jejich prarodiče přežili dvě světové války, hospodářskou depresi a několik pádů burzy a přesto vybudovali nejdynamičtější éru moderní historie. 

Ve víkendových novinách jsem se dočetl, že možnost řeckého oddlužení je něco pozitivního. To ovšem pozitivní být nemůže, když je země v insolvenci. Ano, když se Řecko vydá cestou bankrotu, bude zde krátkodobá vysoká volatilita, ale jak se říká ve světě sportu: cesta k vítězství bolí.

Popravdě, krize 2.0 by být tím, co mohlo vést  k vytvoření ekonomické a politické platformy, která bude schopna vyřešit problémy Evropy: fiskální unii. Nechápejte mě špatně – mám obavy o existenci Evropy, ale EU byla vytvořena jako politická instituce, ne jako ekonomická. Evropa je státem bez finančního zřízení: žádné ministerstvo financí.

Jestli má tento velký evropský experiment přežít, nadešel čas pro důležitá rozhodnutí.  Eurozóna potřebuje ministerstvo financí, které by mělo pravděpodobně emitovat evropské dluhopisy.

Představa, že jednoho dne evropští voliči povstanou a chopí se společné myšlenky o EU, rychle uvadá. Zvyšující se napětí ve společnosti po celé Evropě nám jasně ukazuje – podobně jako moje netrpělivost s dánským fotbalovým týmem – že nám dochází čas. Ať už konečně EU a ECB vyloží jednoznačně karty na stůl a přestanou předstírat nesmysly a snažit se přetáhnout lidem čepici přes oči. Je to škoda, nový start – i když z počátku bolestivý – by mohl odstartovat desetiletí ustavičného růstu a stabilitu finančních trhů.