Pozor! I zdánlivě nezávazné slovo má svou váhu

Oč šlo? Leasingová společnost měla pohledávku za svým klientem na zaplacení leasingových splátek na výrobní stroje. Tu postoupila bance. Klient tak měl jako věřitele banku, ale stranou leasingové smlouvy zůstala leasingová společnost. Po čase poslala banka dlužníkovi následující sdělení, které zcela postrádalo logiku: Když ukončíte vztah s leasingovou společností a zaplatíte jí vše, co jí dlužíte, my (banka) po Vás nebudeme nic požadovat. Dlužník se zaradoval, učinil, jak banka řekla (s leasingovou společností se dohodl na skončení leasingu a stroje jí vrátil), a věřil, že věc je vyřízena.

Nebyla. Sdělení banku formálně nezavazovalo.  Pohledávka banky byla podložena smlouvou a tu lze změnit zase jenom smlouvou, nebo dodatkem. Na pohledávku banky nemohlo mít vliv ani ukončení a splnění závazků vůči leasingové společnosti, protože pohledávka banky již byla samostatnou pohledávkou.

Banka si to později sama uvědomila. Po právní analýze zjistila, že její pohledávka stále existuje, a postoupila ji třetí osobě. Dlužník pochopitelně odmítal plnit a nabyvatel pohledávky jej zažaloval. Banka neskrývala, že se v prvotním dopise zmýlila. Dlužník na tom postavil svou obranu. Banka přece přislíbila, že pohledávku nebude vymáhat, učiní-li vůči leasingové společnosti, co mu banka určila. A to splnil.

Nejvyšší soud dal dlužníkovi za pravdu. Uznal sice, že pohledávka banky existuje a postupník ji tak žaluje formálně po právu. Výkon tohoto práva však shledal nepoctivým. Konstatoval, že postup banky i žalobce je do té míry nekorektní, neetický a nepřijatelný z hlediska zásad poctivého obchodního styku, že si nezaslouží ochranu. Uvedl, že ani původně nesprávné právní posouzení banky nemůže ospravedlnit změnu jejího postoje poté, co se jím dlužník v dobré víře řídí.

Z toho plyne dvojí poučení. Jednak se potvrzuje, jak vážně Nejvyšší soud bere slova Ústavního soudu o tom, že dobré mravy a poctivý obchodní styk stojí nad literou zákona. Soudy musejí „nastoupit cestu nalézání spravedlnosti“ bez ohledu na dikci psaného práva. Zbystřit by ale měli sami podnikatelé. Musejí více vážit slova, i zdánlivě „nezávazná“.

To odpovídá situaci ve vyspělých jurisdikcích. Doktrína venire contra factum proprium (spatřující nepoctivost v rozporu s předchozím vlastním jednáním) je tradiční. Nejvyšší soud tak nejenže nastoupil cestu nalézání spravedlnosti, ale i kultivace našeho podnikatelského prostředí a jeho přiblížení západní právní kultuře. To je třeba ocenit. Už kvůli našim dětem. Jak jim jinak vysvětlit, že co je nepřijatelné v jejich světě, dospělí smějí beztrestně. Druhé slovo prostě musí lézt z gatí i jim!

HN - Leaders Voice, 15.7.2011