Bouře na globálních trzích

Chyba lávky. Srpen je tady a bouře na globálních trzích akceleruje. Po včerejší černé středě přichází černý čtvrtek. Akcie se takřka střemhlavě hroutí, rizikové prémie u dluhopisů zadlužených zemí stoupají, investoři prchají ke zlatu či švýcarskému franku. Copak se nám to tady sešlo a jaké to bude mít řešení?

1. Na prvním místě je institucionální krize eurozóny. Tím, že důležití evropští politici a představitelé institucí přinášejí každých čtrnáct dní nový recept na to, jak krizi řešit, a pohybují se výhradně v začarovaném kruhu, nepodařilo se jim zastavit šíření nákazy. Klíčové a velké evropské země jako Itálie a Španělsko mají dnes stejnou rizikovou prémii u dluhopisů jako Portugalsko před měsícem. Krize se z periferie eurozóny přesouvá do jejího jádra.

Itálie a Španělsko se zjevně nemohou podílet na případném navyšování prostředků pro EFSF (tedy pro dočasný ochranný val), takže v případném navyšování by se posílila úloha Německa a Francie. Německo na to peníze má (zde je to otázka politická a ústavní), ale pro Francii je to ekonomicky obtížné, mohla by takto oslabit svůj vlastní rating.

Neschopnost najít řešení a fatální nezodpovědnost evropských politiků tentokrát přehlušila i prázdniny.

2. K tomu se přidávají obavy o růst. V Evropě i v USA. Ukazuje se, že ani ta slavná německá růstová lokomotiva není zdaleka tak slavná a všechny možné předstihové ukazatele naznačují velmi negativní nálady byznysmenů a investorů.

Rovněž americký růst je a bude velmi chabý (není jasné, co by mohlo být motorem koupěschopné poptávky domácností, když dluh už to být nemůže). Mnozí analytici se shodují na tom, že neschopnost politiků a vlád (jak v USA, tak v Evropě) táhnout za jeden provaz má jasný vliv na negativní sentiment na trzích, a má tedy přímý dopad na reálnou ekonomiku. A neměli bychom zapomínat na Japonsko – tam také nejsou perspektivy oslnivé.

Důležité je, že k celosvětové krizi či k zastavení růstu stačí recese v jednom z uzlových bodů: v Evropě, v Americe anebo výrazné zpomalení v Asii.

Vůbec nelze vyloučit, že tzv. Velká recese se v podobě slabého růstu či stagnace potáhne celé desetiletí podobně jako Velká deprese. Rozdíl je v tom, že jsme už civilizačně jinde: jevy jako hlad a zima to doprovázet nebudou.

3. A třetí faktor je, že trh si přebral americkou „dohodu“ o dluhu. Každý rozumný člověk ví, že nějaké daně budou muset jít nahoru, a dohoda to neobsahuje. A každý ví, že bude třeba více konkrétně škrtat některé nabobtnalé výdajové programy, a dohoda to neobsahuje. A je zjevné, že si to odnesou dnešní dvacetiletí a náctiletí, kteří zaplatí účet za rozmařilost a nezodpovědnost dnešních vládnoucích elit. A přitom tato generace má být motorem budoucí americké poptávky.