Sláva Fedu a Evropské centrální bance!

Tak například Julie Hrstková píše v Hospodářských novinách, že to potvrzují všechny „historické paralely“. Tak nevím. Jaké paralely? Asi mám špatné znalosti historie.

Světový protekcionismus ve třicátých letech doložitelně akcelerovala Velká deprese, jenže tu paradoxně zhoršilo to, že v nejméně šťastný okamžik Americká centrální banka (Fed) zpřísnila měnovou politiku, když měla udělat opak. Japonská centrální banka všelijak tiskne peníze už pomalu dvacet let a nedokáže zastavit deflačně-stagnační spirálu. Americká centrální banka uvolnila měnovou politiku v říjnu 2008 a inflace pořád ne a ne přijít, přestože ji dogmatici věštili již na rok 2009.

Čím to je? Patrně tím, že friedmanovské postuláty platily možná ještě v pologlobalizovaném světě šedesátých a sedmdesátých let, ve světě uzavřených laboratoří národních ekonomik, ale neplatí už ve světě plně globalizovaném a vůbec ne ve světě tzv. deleveragingu. Prázdné peníze živí aktiva v cizině, směřují možná do akcií anebo je banky drží v podobě hotovosti, kterou nejsou ochotny půjčovat dál. Jenže ne a ne se projevit v růstu spotřebitelských cen (významnou výjimkou je v poslední době Británie).

Nejhorší je, že tyto poučky z Prahy jaksi vyznívají v tom smyslu, že ECB a Fed si počínají ležérně a nezodpovědně, že tisknou peníze, protože se nudí nebo se snad chtějí zalíbit politikům. Opak je pravdou. V rámci smutného divadla, které předvádějí impotentní evropští politici, se ECB jeví jako jediná zodpovědná instituce v eurozóně. To, že svoji zodpovědnost chápe šířeji, než si leckdo představoval, je jedině dobře. Kdyby ECB nenakupovala periferní dluhopisy, eurozóna by se už v tuto chvíli rozpadla.

Stejně tak Fed. V rámci smutného divadla, které předvádějí zlobní a znesváření američtí politici, se Fed jeví jako instituce stále ještě velmi rozumná. Ben Bernanke (mimochodem představitel ekonomické školy, které se říká „neokeynesiánská syntéza“) studoval celý život Velkou depresi a snaží se vyvarovat dogmatických postupů, tedy mimochodem dupání na brzdu v nevhodnou chvíli.

Kritici politiky kvantitativního uvolňování často tvrdí, že nefunguje, a argumentují tím, že nepřichází růst. Prázdnými penězi se prý v mlýně mele naprázdno jako s prázdnými zrny. Obávám se, že takto otázka nestojí. Otázka stojí tak, co by se stalo bez kvantitativního uvolňování a nadstandardních programů. Odpověď je jasná: byla by tu druhá Velká deprese. Díky Fedu a ECB jsme měli naštěstí jenom Velkou recesi (zatím).

Legitimní otázkou jistě je, zda Fed inflaci nevyváží mimo americké teritorium. Jenže to není jeho zákonná starost. Americká centrální banka se musí starat o domácí ceny a zaměstnanost. Žádný zákon negarantuje Fedu status mezinárodní rezervní měny. Reagovat na příliv levných dolarů je primárně starostí těch centrálních bank, kterých se příliv peněz týká.

Vůbec ta představa, že ve vedení ECB a Fedu sedí samí troubové, kterým někdo z Prahy musí vysvětlit, že jsou nevzdělaní, historií nepoučení a dělají to úplně špatně, je docela příznačná.