Jak se věští budoucnost (ekonomiky)

Každý rok touto dobou poměrně dychtivě studuji seznam asi dvou tisíc účastníků Ekonomického fóra, konference, která se začátkem září koná v Krynici, lázeňském městečku na polské straně Tater. Vyplatí se také si prostudovat program hlavních panelů a témat k diskusi. Konference, označovaná příznivci za „východní Davos“ a konaná v poměrně odlehlém místě, má totiž vzácnou schopnost nepřímo naznačit, jakými tématy se střední Evropa chápaná v širším pojetí, bude žít v následujících měsících a jaké krize ji čekají. Tuhle zákonitost jsem ale jako pravidelný účastník pochopil až v posledních letech.

Až do roku 2007 například skupina expertů každý rok připravovala pro Ekonomické fórum zvláštní zprávu o stavu hospodářství jednotlivých zemí a její prognóze. Jako by předpověděli, že s příchodem krize v roce 2008 se hospodářství stalo méně předvídatelné. V roce 2008 tu 10. září při zahájení konference tehdy ještě relativně čerstvý polský premiér Donald Tusk oznámil, že Polsko by mohlo společnou evropskou měnu euro přijmout už v roce 2011. O týden později padla banka Lehman Brothers a ekonomický svět se dramaticky změnil.

Nyní jsou Poláci rádi, že se jich problémy eurozóny týkají jen zprostředkovaně a chlubí se, že v nejkrizovějším roce 2009 měly jako jediná členská země EU plusový růst. Za vše hovoří název jedné z klíčových debat: „Budoucnost eurozóny: rozšíření, rozdělení nebo likvidace?“

Pořadatelé letos kladou o něco větší důraz než jindy na roli regionů a místních samospráv v ekonomickém rozvoji. Jako by naznačovali, že zadlužené evropské státy jsou v boji s ekonomickou a finanční krizí oslabené a bude záležet na tom, jak který kraj, město či vesnice dokáže hospodařit. Přitom – kromě Polska – jsou obce a města střední Evropy totálně závislá na tom, kolik peněz je jim přiděleno z centrálního rozpočtu. A ve většině zemí je výška zadlužení regionů a obcí – na rozdíl od států – regulována buď přímo v ústavě, nebo zákonem.

V Krynici je možné také předpovídat války. V roce 2005 tu například byla početná gruzínská delegace včetně tehdy čerstvého, prozápadního prezident Michaila Saakašviliho a souboru, která předváděl proslulý šavlový tanec. Saakašvili dostal zdejší cenu „Osobnost střední Evropy roku 2005“, Gruzínci byli terčem obdivu při diskusích o probíhající reformě v jejich zemi a sympatií kvůli tomu, že se snažili emancipovat od ruského vlivu.

Ale za pár let se ze Saakašviliho stal autokratický vládce a jeho zemi (a celému Západu) Rusové udělili v roce 2008 tvrdou lekci. Letos jsem si všiml, že mezi účastníky je nadměrné množství Moldavanů včetně řady jejich vládních představitelů. Moldavsko má unijní sympatie (a peníze) v tom, jak se snaží ruský vliv alespoň trochu snížit. Je členskou zemí Východního partnerství a v Krynici budou Moldavané určitě slyšet a uspořádají opulentní večírek. Jen se trochu bojím gruzínského scénáře, který by mohl následovat. I když Moldavané na svého Saakašviliho teprve čekají.

Krynice je zajímavá i svým kulturním programem. V něm asi nejvíce je vidět, jak pečlivě se pořadatelé snaží, aby střední Evropa vedla dialog s východem Evropy, hlavně s Ruskem, které čekají parlamentní a prezidentské volby. Zkušenosti z posledních let ale v tomto směru nevěstí nic dobrého. Jsem zvědavý, zda letos pořadatelé zařadí třetí pokračování vlasteneckého opusu ruského režiséra Nikity Michalkova „Unaveni sluncem“. Loni promítali ten druhý a většina diváků včetně jinak dost otrlých polských rusistů nevěřila svým očím, jaký paskvil slavný režisér pod vlivem putinismu vytvořil.