Proč se Roubini mýlí

Po přečtení komentářů Nouriela Roubiniho člověk nabude jasného dojmu, že vyspělý svět žije v kapitalistickém systému. Omyl, byť silně vžitý. Základem kapitalismu je soukromé vlastnictví výrobních prostředků a přirozeně i jejich kontrola.  Už v tomto momentě se realita s definicí kapitalismu musí rozejít. Každý kousek půdy vlastněný státem, každá státní budova, každý státní podnik, armáda státních úředníků, to vše dokazuje, že mnoho výrobních prostředků soukromého vlastníka nemá.

Atributy skutečného kapitalismu je dobrovolnost směny, respekt k soukromému vlastnictví, smluvní volnost, což logicky plyne z výše uvedeného. Nic z toho v praxi v čisté formě nevidíme, stát nám říká, kolik času může zaměstnanec pracovat, kolik musí brát, v desítkách případů i za jaké ceny obchodovat, zřídil instituci a systém, jež má za cíl snižovat reálnou úroveň příjmů obyvatel. Téměř polovina příjmů je přímo vyvlastněna a přerozdělena, a tak můžeme pokračovat ještě hodně dlouho. Opravdu se tento systém vyznačuje respektem k soukromému vlastnictví? Ve skutečném kapitalismu opravdu nežijeme, což laskavý čtenář může poznat na svém každodenním životě.

Skutečnost je daleko spíše taková, že z kapitalismu jaksi vybíráme to pozitivní, efekty konkurence, sladké zisky v podobě dynamického růstu životní úrovně. Ale už nejsme tak ochotní přijímat určitou nejistotu s tímto systémem spojenou, jako je fluktuace cen, možná ztráta zaměstnání, bankrot. Výsledkem je hybridní přeregulovaný systém náchylný ke krizím. Rodák z Moravy J.A.Schumpeter ve svém nejvlivnějším díle nabídl tezi, že kapitalismus zničí sám sebe jen proto, že díky své vysoké produktivitě „vygeneruje“ lidi, intelektuály, zabývající se nevýrobními aktivitami, kteří budou volat po regulaci trhu a tím kapitalismus budou ničit. Jak prozíravé.

Roubiniho pohled na sebedestrukci kapitalismu je jiný, s odkazem na Marxe uvádí, že transfer příjmů od práce ke kapitálu vytváří nerovnováhu mezi nabídkou a poptávkou, mezi kapacitami a koupěschopnou poptávkou. Jde o dávnou představu o existenci „podspotřeby“, tedy že vyrobené zboží nemá kdo kupovat. Je pravdou, že poslední kvartály ukazují pokles podílu mezd o pár procentních bodů, nicméně tento jev není charakteristickým znakem kapitalismu, ani toho co z něj zbylo. Nemůže tak být příčinou destrukce kapitalismu, jak s odkazem na Marxe nabízí Roubini.

Data amerických národních účtů v následujícím grafu ukazují relaci mezi mzdami zaměstnanců a národním důchodem v USA od 80. let. Už na první pohled je zřejmé, že k žádným dramatickým změnám nedošlo, národní důchod je alokován mezi mzdy a zisky víceméně stejně již po desítky let, zhruba 2/3 ve prospěch mezd, 1/3 ve prospěch kapitálu. Přirozeně zde pracujeme primárně s provozními zisky, nikoli s celkovými. Ale o celkové zisky nikdy nešlo ani teoretikům podspotřeby, takže si tento ústupek lze dovolit.

Pro zajímavost, Burton Folsom ve své zdrcující kritice programu New Deal na stejné bázi vyvrací představy o podspotřebě před Velkou depresí. Úroveň podílu mezd na celkovém důchodu v období 1920 až 1929 dle autora dokonce vzrostla z 68 na 75 % národního důchodu. Nedostatečná spotřeba tedy krizi nespustila. Navíc je pozoruhodné, že v daleko méně zregulované a sociální ekonomice byl podíl mezd na důchodu vyšší než dnes.

Takže co nám vlivný ekonom vlastně nabízí? Říká, že v krizi je kapitalismus, ačkoli skutečný kapitalismus v realitě pozorovat nemůžeme, tudíž tento systém v krizi být nemůže. Říká, že přesouvání důchodů ve prospěch zisků není dlouhodobě udržitelné a může být zdrojem sebedestrukce kapitalismu, ačkoli k žádným zásadním změnám v dlouhodobé perspektivě nedochází. Kapitalismus tedy sám sebe neničí, je ničen. Ale v zásadě se podobnými projevy neděje nic nevídaného, jen se prostě historie opakuje.

Tudíž vzniká podezření, že se naplňují slova jiného slavného ekonoma obávajícího se, že příliš mnoho úsilí bude třeba na vyvracování již dávno vyvrácených ekonomických omylů. Pro čtenáře to znamená přinejmenším nutnost být značně obezřetný při čtení komentářů (tedy i tohoto) a doporučení ekonomů, bez ohledu na jejich věhlas.