Neférovost Klausovy výjimky z eura

Václav Klaus společně s tehdejším ministerským předsedou Vladimírem Špidlou podepsali Smlouvu o přistoupení v Aténách v dubnu roku 2003. Česká republika se svým vstupem do EU zavázala, že přijme euro jako svou měnu. Velká Británie a Dánsko sice mají opt-out a euro nemají legální povinnost přijmout, ale tyto země se k přijetí eura oproti České republice nikdy nezavázaly.

Ostatních 25 členských států EU mají povinnost euro přijmout a žádný představitel členského státu si tuto povinnost nedovolil zpochybnit. Závazky se jednoduše musí plnit, i když se nám to nemusí líbit, nebo se nám to momentálně nehodí do krámu. A prezident našeho státu by si měl uvědomit, že by měl v tomto jít příkladem. 

Náš vstup do EU a tím i závazek přijetí eura je takový manželský svazek. Slíbili jsme si navzájem spoustu věcí a mimochodem také to, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Lisabonská smlouva nám umožnila tento závazek z naší strany ukončit dobrovolným vystoupením z EU. Vystoupit ze svazku můžeme kdykoliv (a možná by to bylo lepší než házet EU klacky pod nohy). Dokud jsme ale v EU, tak jsme vázáni svým slibem přijmout euro, i když je manželský partner nemocný a ne moc atraktivní. Přijímat jen to dobré a pouze když se nám to líbí je lákavé, ale není to chování uvědomnělé a zodpovědné.

Pan premiér Nečas reagoval na Klausovo prohlášení konstatováním, že Klausův návrh je zbytečný, protože EU nemůže přimět Českou republiku přijmout euro bez svobodného politického rozhodnutí. V tom má pan premiér pravdu, ale Klausův návrh je bohužel něco více než zbytečný - není fér.