Chávezův socialismus má problém

      První útočnou interpelaci  schytal ministr vnitra Tarek El Aissami od poslance  Williama Barrientose, který  ukázal na největší národní problém: kriminalitu. Využil nedávného Chávezova přiznání, že kriminalita zanechala během jeho vlády po sobě 155.000 mrtvých a dodal: „Položíme-li tyto rakve za sebou do jedné přímky, můžeme mluvit přesně o 310,5 kilometrech mrtvol.“ A ironicky poděkoval pohřební službě za dodané míry rakví. Druhá neméně tvrdá interpelace byla od  Ismaela Garcíi proti ministrovi obrany generálovi Carlosovi Matovi, proč armáda skladuje své arzenály zbraní v obytných  zónách. Nedávno totiž vybouchla  vojenská prachárna ve státě Aragua, poničila čtyři sta devadesát domů a zabila jednu ženu. Na ministrovu odpověď, že se vše vyšetřuje jen sarkasticky podotkl, že „…omezenost je větší než blbost a Venezuelci nejsou blbí ani hloupí.“ Opozice každodenně připomíná Chávezovy jeho slova při zahájení nového parlamentu, kdy vyzval k dialogu. „ Dialog nemůže zůstat jen u slov,“ řekl tehdy opoziční a prezidentovi nevěřící poslanec Julio Borges,“ ….máme přece prezidenta, který 364 dní v roce útočí proti masmédiím, církvi, nevládním organizacím, cizím státům, bojuje se všemi a náhle nám jeden den řekne, že chce dialog?“

         Naděje jménem Henrique Capriles Radonski

            Dlouhých dvanáct let Chávez  neměl  sobě rovného opozičního vůdce. Pravice  byla rozpadlá na řadu malých stran a vzájemně  řevnivost Chávezovi umožňovala zavádět socialismus. Před časem se zdálo, že starosta  caracaské čtvrti Chacao Leopoldo López či starosta Caracasu Antonio Ledezma se stane Chavezovým silným  soupeřem v presidentských volbách v roce 2012. Všechno je jinak. Na vrchol  virtuálních primárek opozice se dostává teprve devětatřicetiletý advokát Henrique Capriles Radonski, současný guvernér státu Miranda. Kdyby se primárky uskutečnily nyní, tak by je vyhrál, a stal by se nejmladším  vůdcem opozice. Jeho politická kariéra začala v dvaceti šesti letech, když se stal předsedou Poslanecké sněmovny Kongresu. Jenže před časem Chávez svým dekretem vzal všem guvernérům  velkou část kompetencí i rozpočtu, aby omezil jejich případný úspěch, který by jej mohl ohrozit.

            Capriles Radonski však  říká: „Můj mandát je konstituční a žádný dekret prezidenta či parlamentu, který nevyšel z hlasování Venezuelců, mi nemůže odebrat moji odpovědnost. Za dva roky jsme dosáhli více než předcházející chavistický guvernér za pět let. Vzali nám nemocnice, ale vybudovali jsme síť první pomoci s miliónem pacientů za rok. Vládě se nelíbí mé úspěchy a tak mne finančně škrtí. Jenže už jsem zasadil strom, zalil jej  hodně vodou a už roste.“ Guvernér Mirandy je velmi klidný. Zatímco vláda neustále předvádí lidu hlavně své projevy, plány, projekty, fotografie modelů, makety, on předvádí  reálné výsledky. Je to cesta k prezidentským volbám, což vládá vnímá velmi nervózně. Vadí ji, že je úspěšný guvernér a snaží se jej zdiskreditovat.

            Bylo zcela logické, že Nejvyšší soudní tribunál Venezuely dostal v červenci od členů vlády žádost o předběžné slyšení Caprilesa.  Cesta k jeho likvidaci začala. Obvinili jej z trestného činu podvodu na národu a  z korupce. Obžaloba jej napadla za uzavření miliónových kontraktů zadaných jemu blízkým firmám. Reakce pravděpodobného budoucího  vůdce opozice byla klidná a stručná: “Chce se vyvolat v našem lidu neklid a nejistota. Není předběžné slyšení, obžaloba ani soud, protože není případ. Zbývá nám jen pracovat.“  Vláda zjevně hrála na strunu jeho údajné delikvence. Čtyři měsíce byl ve vězení za iniciaci útoků proti kubánskému velvyslanectví v době protichávistického puče v únoru 2002. Byl však nakonec propuštěn a osvobozen pro nedostatek důkazů. Ani tentokrát se Caprilesa nezdařilo zastavit. Soud přiznal zpochybnění postupu.

            Jinak skončil jeho politický předchůdce Manuel Rosales, také lídr opozice a také guvernér, tentokrát  státu Zulia  v roce 2009. Také on byl obviněn z korupce a zřejmě také na něčí objednávku. Rosales už byl i jako prezidentský kandidát, ale po jeho obvinění Chávez nařídil  zatčení. Rosales tehdy rychle utekl do Peru, kde má dodnes politický asyl. Nedávno  však oznámil svůj návrat domů, aby čelil obvinění. Je přesvědčen, že doba je příznivější k čestné obhajobě. Má pravdu.  Doba se ve Venezuele změnila, změnilo se i  její politické klima. Caprilesovo vítězství proti vládní mašinérii je toho příkladem.

                       Ani levičák ani pravičák

            Guvernér Mirandy se zjevně nehlásí k levici ani k pravici. Je jednoduše v opozici.  „Toto politické dělení na ostří nože nám vytvořil Chávez,“ říká. „V jeho neustálých projevech a debatách se staví na stranu chudých, kterých je ve Venezuele  přes 70 %. Je prý s nimi proti těm privilegovaným. Kdyby však Venezuelci měli stejné smýšlení, tak bych nikdy nemohl vyhrát volby guvernéra. V Mirandě je totiž  také těch 70 % lidí žijících v chudinských čtvrtích. Toto klišé je dávno minulostí.“

            V jednom svém rozhovoru řekl o svém  případném vstupu na kolbiště prezidentských voleb: „….není to ode mne žádný  slepý krok. Nebuduji osobní samolibý projekt. Ani nevyrábím pamflety a plakáty se svým jménem, jako to dělá současná vláda. Ta je faraónsky věřící, že je jeden král, který vládne  a ostatní jsou jeho poddaní.“ Caprilesovy plány a projekty jsou kolektivní za celou opozici. Je hluboce věřící, a proto věří v možnost změny. Ne změny presidenta, ale změny Venezuely. Capriles řekl  kolumbijskému deníku El Tiempo, že chce novou alternativu. Rosales ve venezuelském deníku El Universo dokonce naznačil, že přijdou časy slávy. Pozor, aby se nadějná opoziční jednota z posledních měsíců náhle návratem  Rosalesa zase nezhroutila. Tentokrát ten třetí vzadu, nyní poněkud mírnější Chávez, by se mohl opět smát.