Vzpomínka na mistry: Když se s vámi raduje Rachna Kachna a pomáhá Honza Marek

Pavelec nechce, Eliáš nemůže a Jágr? Tomu ani nemá cenu říkat. Při posledním mistrovství světa jsem sháněl někoho z českých reprezentantů na on-line rozhovor pro čtenáře našeho webu a mluvčí reprezentace už s mávnutím ruky řekl: „Tak koho... Víš co? Zkus si říct, komu chceš, třeba někdo půjde.“

Jeden šel – Jan Marek. Útočník, kterému kdybyste zavolali o půlnoci, tak vám zvedne telefon a ještě se omluví, že vás ruší. Na šampionátu v Bratislavě se mu nedařilo, nedával góly, navíc měl za sebou ošklivou roztržku s ruským novinářem. Měl plné právo být zapšklý nebo naštvaný. Ale když ostatní odmítli, polehávali na hotelu, či někde srkali kávu, Honza Marek ochotně přišel.

Obyčejná lidská slušnost

Všichni tři hráči, kteří v černé středě 7. září 2011 zahynuli u Jaroslavle, byli opravdu skvělí kluci, žádní hokejoví náfukové, to můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Potkával jsem se s nimi na mnoha klubových i reprezentačních akcích a oni patřili mezi ty, které se člověk nemusel bát oslovit. Rachůnek s Vašíčkem k obyčejné lidské slušnosti navíc přidávali i mediální rutinu naučenou v NHL.

Když on-line rozhovor s Honzou Markem skončil, stočila se řeč - tak jako tolikrát – na důvody, proč se už vlastně z Ruska nevrátil domů. Jestli mu stojí za to v KHL hrát, když se s Rusy nemá vůbec rád. Kvalitní hokej a zabezpečit rodinu: to byly dva argumenty, kterým rozumím a které roky překrývaly i velký Markův strach z létání.

Když během děsivého středečního odpoledne začínalo být jasné, že mrazivé zprávy nejsou jen výmyslem ruských novinářů a Rachůnek a spol. jsou mrtví, nemohl jsem si pomoct: hlavou mi běžely chvíle, kdy jsem byl hráčům blíž než jen po zápase, v potem nasáklé chodbě vedle šatny.

Momenty, na které nezapomenete

Vzpomněl jsem si, jak se od nás Jan Marek dozvěděl, že ho trenér Alois Hadamczik jako nejlepšího hráče extraligy v roce 2006 nevzal na mistrovství světa... Jak Pepa Vašíček nemohl v útrobách nově otevřené Sazka Areny najít cestu zpátky do kabiny, když za Slavii poprvé nastoupil při výluce v NHL... Jak Karlovi Rachůnkovi zářily oči, když loni během šampionátu novinářům za stadionem v Mannheimu říkal, že se mu doma narodila dcera...

To jsou momenty, které dávají novinářské práci lidský rozměr, kdy hráče dobře poznáte, oni znají vás a mimo diktafon vám řeknou věci ze soukromí či zákulisí, které by jinak nikdy do novin nepustili. Věříte si navzájem a i když nejste zrovna kamarádi, se kterými byste každý týden chodili na pivo, jsou to lidé, ke kterým se musíte cítit blízko už jen proto, že dávají všem Čechům přes hokej velkou radost. A vy s nimi ty intenzivní momenty sdílíte.

Rozzářený Rachna Kachna

Přál bych každému vidět rozzářeného Karla Rachůnka v mixzóně arény v Kolíně nad Rýnem po semifinálovém zápase loňského MS, ve kterém se proslavil vyrovnávacím gólem překřtěným na Rachna Kachna...

Když jsem dnes ráno otevřel noviny a viděl na titulních stranách jeho obličej vedle Markova a Vašíčkova, očím se chtělo plakat. Ne kvůli tomu, že odešli skvělí hokejisté. Ale proto, že zemřeli slušní lidé, se kterými byla radost být.