Fotbalová reprezentace dlouho dávala zapomenout na trpké poměry v českém fotbale, úspěchy a hra pohladily fanouška po duši.
Hokejová reprezentace je v podobné situaci, a přeci lepší, byť ne vlastním přičiněním. Celosvětová konkurence v hokeji nedosahuje takové úrovně jako fotbalová a tak se český hokej díky výkonnostnímu náskoku zřejmě udrží v širší špičce ještě dlouhou dobu, možná navždy. Zdraví poměrů v českém hokeji to v žádném případě nepotvrzuje a start nejvyšší české hokejové soutěže nabízí vhodný moment k aspoň krátkému pozastavení.
Že je česká společnost silně infikována jevy jako korupce, klientelismus a jakýmsi žoviálním amatérismem, není žádným velkým objevem. Není důvod se domnívat, že v českém hokeji se věci mají jinak. Už proto, že hokej hraje ve společnosti výraznou roli, trvale vábí velkou pozornost fanoušků a sponzorů, a tak se v něm točí velké peníze. Přítomnost těchto jevů je zdatně podporována skutečností, že hokej se na místní vládní úrovni stal politikum, což současná ekonomická krize jen a jen umocňuje. Kluby se topí v dluzích, na nižších úrovních i zanikají, všechny bez výjimky obtížně shánějí zdroje financování. Na hokejové stadiony se prostě nastěhoval strach o samotnou existenci, olej do ohně hokejových potíží paradoxně přililo i samotné vedení nejvyšší hokejové soutěže, které kupodivu ne vždy jedná v zájmu hokeje.
Pokud by měly být vztahy mezi kluby, resp. řízení nejvyšší soutěže, označeny jedním slovem, ideálně poslouží výraz netransparentní. Aféry loňské sezóny nechaly nakouknout do hokejové kuchyně a hokejový gurmán se nestíhal divit. Ohebná pravidla, z jejichž neznalosti se činovníci sami usvědčovali, podivuhodné rozhodovací procesy, pokutování klubů ve stylu arabského tržiště (pod taktovkou šedé eminence nevalné pověsti), administrativní správa celé ligy na úrovni 80. let minulého století, nekritizovatelnost bafuňářů pod hrozbou vysokých finančních trestů a všudypřítomná arogance moci. Vše nabídlo vedení soutěže ve větším než malém množství, a celý loňský ročník znehodnotilo. Důvěryhodnost, transparentnost a stabilita institucí? Takové institucionální zázemí (ani) v českém hokeji nehledejte, ačkoli pro zdravé (konkurenční) prostředí jde o nezbytné atributy.
Chaotickému vedení nejvyšší soutěže zdatně sekunduje vztah hokeje k veřejným rozpočtům. Klubové kasy jsou naplňovány mnoha milióny z veřejných rozpočtů, ve výjimečných případech činil příspěvek města na fungování profesionálního klubu až polovinu celého rozpočtu. Přesto kluby na mnoha místech zesilují apely na místní správu ve snaze získat další prostředky k překlenutí krizového období. Nejsilnější tlak byl či je citelný na Kladně, v Budějovicích, v Karlových Varech či dlouhá léta v Brně, mimořádnou pomoc inkasovaly např. Pardubice platící za movitý extraligový tým. Hokej, obecně žijící v silně nadstandardních podmínkách, se jednoduše zmítá v potížích, nedokáže se na současné úrovni ufinancovat a natahuje ruku k veřejnému prostoru.
Proč vlastně místní správa některé kluby vlastní nebo „pouze“ finančně podporují? Důvodem je magický veřejný zájem, onen koncept univerzálně aplikovatelný na jakoukoli oblast lidského života dle vůle politika. Finanční stabilita klubu je proto také leckde závislá na výsledcích místních voleb. Je otázkou proč se vládní autority domnívají, že na hokej je soukromými subjekty alokováno tuze málo prostředků a tento celospolečenský omyl je třeba napravit. Proč se u obvykle štědré podpory mládeže domnívají, že děti chtějí hrát právě hokej. A proč je městům třeba drahých hokejových hal.
Na závěr zmiňme právě problémy předražených hokejových hal, jež jsou takovou třešničkou na dortu velkopanského myšlení hokejových bafuňářů a jejich politických kontaktů. Finanční problémy hal dusí sport, kluby i města, byly však nevyhnutelné, protože (pře)stavby hal bez ohledu na ekonomickou realitu (od doby Sazka Arény po hříchu oblíbený sport) ani jinak končit nemohou. Chybí koupěschopná poptávka, chybí tržby. Pokus o soukromé financování a komerční provoz vysočanské arény je ve fázi kolosálního průšvihu, jinde na podobné snahy preventivně rovnou rezignovali a veškerá luxusní zábava je na bedrech veřejných rozpočtů.
Cílem příspěvku není pohanět krásný sport, jakým hokej bezesporu je. Spíše jde o povzdech nad praktikami a poměry panujícími v českém hokeji a také důvodnou obavu, co nový hokejový ročník přinese právě ze strany nejvyšší představitelů českého hokeje. I povzdech nad faktem, že z hokeje je veřejný statek, jehož „zajištění“ si z celého přerozdělovaného koláče ukrajuje obrovské prostředky. Přesto, sportu zdar a hokeji zvlášť!
