Jsou zelené budovy opravdu vždy zelené?

Tento týden vyhlásila Rada pro šetrné budovy za Světový týden šetrného stavebnictví (Green buidling week). Této iniciativy se účastní i Rady Česká a Slovenská, což mě těší, neboť jsme v obou členem. Ukazuje to na trend, který se zdá v tuto chvíli už nezvratný.

Vzpomeňme si, co bylo ještě před třemi lety: v Česku všehovšudy jediná zelená budova (certifikovaná americkým nástrojem LEED) a to bylo vše. Dnes tu máme Českou radu pro šetrné budovy s téměř stovkou významných členů, „náš“ (v česku ČVUT vyvinutý) certifikační nástroj SBTool CZ, a jen v Praze je rozestavěných nebo v plánu kolem dvacítky certifikovaných zelených administrativních budov. Podobný vývoj už začal i na Slovensku a můžeme očekávat, že vystřelí podobnou rychlostí.

S tím, jak se tato oblast rozvíjí, se rozvíjí i diskuse o samotném obsahu pojmu zelená budova. Co to vlastně je a jak to měřit? Proč máme tolik certifikačních nástrojů a jak se v nich vyznat? Proč v každém může budova vyjít jinak? To jsou všechno legitimní otázky a řada z nich není dosud uspokojivě odpovězena.

Z mého pohledu mám jistou skepsi k tomu, jestli tyto nástroje vždy dostatečně zohledňují spotřebu energie, protože negativní vlivy její vysoké spotřeby řádově přesahují všechny ostatní negativní vlivy, které s budovou jsou spojeny. I proto říkám: ano, udržitelnost budovy není jen o spotřebě energie, je i o ostatních aspektech. Ale měla by být především o spotřebě energie a to bohužel není vždy ten případ. Proto je třeba věnovat pozornost nejen rozvoji těchto dobrovolných certifikačních nástrojů, které navíc zasáhnou jen část celkového počtu budov.

Stejně důležité, nebo ještě důležitější je věnovat se i jiným nástrojům, které dosáhnou na běžné rodinné domy, či veřejné budovy typu nemocnice a školy. Víme například, že od roku 2020 budou muset být v EU všechny nové budovy s téměř nulovou spotřebou energie. Bude se jednat v zásadě o pasivní domy, se kterými se dnes už běžně setkáváme, ale s trochu větším podílem obnovitelných zdrojů. Jejich výhody jsou nejen v lepším komfortu bydlení (zapomeňte na tmavé pasivní domy, kde se nedají otevřít okna – to už dnešní generace pasivních domů dávno překonala) ale hlavně v jasné návratnosti, která se navíc zrychluje s tím, jak neustále rostou ceny energie.

Největšími „žrouty“ energie jsou dnes ale hlavně již stojící starší budovy, jako například paneláky ze 70. let. Zásadní snížení jejich spotřeby je hlavním úkolem českého stavebnictví pro několik následujících dekád. Víme, že to jde. V Česku jsou domy, u nichž komplexní rekonstrukce (zateplení, okna, větrání) snížila spotřebu na třetinu, z Rakouska a dalších zemí ale známe i příklady, kdy spotřeba byla sražena na méně než desetinu.

Ale zpět k hlavní otázce: jsou zelené budovy opravdu vždy zelené? Určitě by mělo platit, že zelená budova je v první řadě energeticky úsporná. Naopak to ale neplatí, energetická úspornost je nutnou, nikoli však postačující podmínkou. Je třeba zvážit řadu dalších aspektů od kvality vnitřního prostředí, přes management odpadů a vody po napojení na hromadnou dopravu, či využití udržitelných materiálů. Jestliže se ale stane, že neúsporná budova dostane nějaký zelený certifikát, pak je někde chyba…