Země paradoxů, země moje

„Ruční ekvilibristiku Václava Klause s chilským perem, za kterou by se nemusel stydět ani rumunský kapsář na Václavském náměstí…“ Takhle začíná hlavní článek marketingového časopisu Strategie, publikován 19. května 2011. Na rozhovor s Norou Fridrichovou jsem se dlouho těšila. První věta mi ale zadržela dech.

Jako novinářka chápu, že kolega potřeboval silnou metaforu, aby popsal „schopnosti“ pana prezidenta Klause. Na druhou stranu, bylo to slovo „rumunský“ úplně nutné? Napadlo pana redaktora, že to možná není etické takto napsat? Chtěla jsem se to dozvědět, tak jsem mu psala. Jeden mail. Dva maily. A nic. Pan redaktor pustil článek ven a šel spát.

To je v pořádku, novinařina je tvrdá práce. Na druhou stranu, nic nezmění hořkou pachuť Rumunů po četbě takového článku. 
 
Nic osobně
„Neber to osobně,“ říká mi česká kamarádka, která v Praze žije celý život. „Nával rumunských kapsářů a žebráků hned po revoluci pro nás byl šok. Pak jsme si na to zvykli, ale nějak nám to zůstalo spojené s Rumuny,“ říká.

Chápu, co myslí. V roce 2002, kdy jsem studovala novinařinu ve francouzském Grenoblu, první, co jsem viděla na schodech obchodního centra, byla paní s dětmi, která žebrala. Později jsem ji slyšela mluvit na mobil a ukázalo se, že je Rumunka. Obloukem jsem ji obešla, jako bych se za ni styděla. Cítila jsem ostudu a vztek. Ptala jsem se: „Proč musí zrovna Rumuni žebrat? Neměli jsme válku, není u nás taková chudoba, že by se práce nenašla. Proč zrovna můj národ?“

„Pán Bůh by mě potrestal, kdybych nedělala dobro.“
Jak jsem se dozvěděla později, jednoduchá odpověď neexistuje. Po sedmi lety, co žiji v zahraničí, je každá návštěva doma překvapením. Rumuni jsou hluboce věřící, a proto jsou v neděli kostely plné. I trávník před kostelem. Staří lidé, matky s dětmi, děti – všichni čekají, až lidé skončí a půjdou ven, aby jim něco dali.

Když jsem se ptala matky, proč každému něco dá, říkala, že je to její povinnost. „Pán Bůh by mě potrestal, kdybych nedělala dobro.“ Ano, a na ono dobro si zvykla celá skupina lidí, která po otevření hranice našla „jiné trhy“, jako Praha, aby si nárokovala právo na „dobro“.

O dopadu na vnímání Rumunů je zbytečně se bavit. Pokud jsme upřímní, víme sami, co si o tom myslíme.

Naděje? Určitě, všude
Skutečnost je taková, že v srdci Rumunů se schovává největší nepřítel. Rumuni se rádi rozdávají – na oslavách, v rodině, ve vztahu s dětmi – a to s úsměvem. Zamilovaní do vlastní bolesti, vypadá to, jako kdyby celý národ hledal rovnováhu mezi přijímáním a dáváním.

Zkuste to vysvětlit cizincovi - myslí si, že jste blázen. Jak někdy říkal americký velvyslanec v Bukurešti: „Rumunsko je úžasná země. Čím více ji znáte, tím méně ji pochopíte.“

Skrývá se někde naděje? Určitě. Rumuni jsou velmi pracovití, což ukazuje mladá generace šikovných ITáků, kterých jsou plné firmy jako Microsoft, IBM, Oracle nebo Cisco. Čím dál tím více Rumunů se dostane na vrcholné manažerské pozice v Evropě díky svým schopnostem. Nedávno byla Beatrice Radu jmenována generální ředitelkou společnosti Avon Česká Republika a Slovensko. 20. září otevírají v Praze unikátní studio na šíření umění Flavia a Razvan Parvu, rodina Rumunů, kteří se přestěhovali do Prahy před rokem.

Je toho spousta - a o tom tady bude řeč. V příštích blozích se budu snažit pomoci Vám pochopit mentalitu, skutečnosti a paradoxy jedné z nejkrásnějších zemí Evropské unie. Příjemné čtení!