Dravci už cítí raněné banky

Někteří účastníci výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu mne před deseti dny jaksi mimo záznam upozorňovali, že hlavním tématem poněkud pesimistických diskusí nebyla ani tak eurozóna nebo Řecko, ale to, jak zabránit zhroucení některé velké evropské banky.

A už je to tady. Zatímco všichni stále spekulují o tom, zda Řecko zbankrotuje, či nikoli, investoři už ucítili krvácející banky. Belgická banka Dexia se ocitá pod obrovským tlakem: její akcie padají volným pádem a belgická vláda už připravuje rozdělení této banky na dobrou a špatnou.

Přitom banku Dexia (a další belgické banky) musela tamější vláda zachraňovat už v roce 2008, po pádu Lehman Brothers, kvůli příliš velké expozici banky vůči americkým toxickým aktivům. Banka prý drží asi 20 miliard eur řeckého dluhu.

Teď jde o to, aby se panika investorů nerozšířila na další banky, například na některé banky francouzské. Řeckých dluhopisů je na trhu přes 360 miliard eur a někde se tyto finance nacházet musejí a ono se vlastně dobře ví, kde jsou.

A to ještě pro účel tohoto komentáře abstrahujeme od toho, že by zbankrotovat mohl ještě někdo jiný než Řecko (Irsko, Portugalsko, Španělsko, Itálie).

Mimochodem za zmínku opět stojí úloha ratingových agentur. Úprk investorů z banky Dexia odstartovala ratingová agentura Moody’s, která první přišla s tím, že banka má potíže s likviditou. Je zjevné, že trhy stále berou ratingové agentury vážně, přestože tyto předvádějí v poslední době čiré dada. Vezměme si například, že od té doby, co agentura Standard & Poor’s slavně snížila rating Spojených států, se zhodnocuje dolar a klesají výnosy z amerických dluhopisů. Děje se tady pravý opak, než by se na základě výroku ratingové agentury dít mělo.

Pondělní noční schůzka ministrů financí eurozóny přitom neklidné a skeptické trhy neuklidnila, spíše naopak. Předseda Eurogroup Jean-Claude Juncker řekl novinářům, že ministři jednali o vyšší participaci soukromého sektoru na řešení řecké dluhové situace. Přitom 21. července bylo již dohodnuto, že soukromý sektor bude v rámci řešení řeckého dluhu tzv. očesán o 21 procent. Jenže ministři jaksi neřekli, o kolik více by to mělo být, čímž vypustili na trhy dalšího džina neklidu a nejistoty.

Přitom je zjevné, že soukromá participace zas tak soukromá nebude. Pokud se dostane do problémů více bank, budou nepochybně zestátňovány a někdo bude muset vyplácet či garantovat zneklidněné vkladatele.

Další rána pro trhy: ministři financí odmítli aktivnější roli Evropské centrální banky. Záchranný val EFSF tedy nezíská bankovní licenci a nebude napojen na likviditu od ECB, jak leckdo doufal, přestože toho o moc víc rozumného a relativně rychlého a flexibilního vlastně vymyslet nejde.

V této souvislosti mne zaujal například názor kolegyně Julie Hrstkové, která píše, že potřebujeme více reálného kapitalismu, tedy takového, kde vlastníci a věřitelé jsou zodpovědní za své chyby, takového, kde se privatizují zisky i ztráty.
Ano, za normálních okolností to takto má nade vší pochybnost být. Jenže – má se ta přísná zodpovědnost zavádět nyní uprostřed krize? A má se začínat bankami a pojišťovnami, které si nakoupily evropské periferní dluhy?

Regulátoři i ekonomové se dnes v převážné míře shodují na tom, že banka Lehman Brothers se neměla nechat padnout, protože škody byly daleko větší, než by významu banky odpovídalo. Má se tento experiment opakovat s nějakým evropským státem nebo větší evropskou bankou? To si snad může myslet jen opravdový dobrodruh.

Jaký je hlavní rozdíl oproti roku 2008? Tehdy nebyl svět na krach systémově důležité banky vůbec připraven. Dnes něco takového možná leckdo očekává, ale státy už minulou krizí povětšinou vyčerpaly zdroje na nějakou další sanaci. Zbývají centrální banky, ale ty jsou pod velkým politickým tlakem a žádá se po nich, aby byly přísné a konzervativní.