Neúspěch na východní frontě

Polsko-švédskou iniciativu Východního partnerství odstartoval v květnu 2009 summit v Praze. Dva roky po svém vzniku se iniciativa může pochlubit vytvořením široké platformy, která umožňuje spolupráci na všech úrovních, od nejvyšší prezidentské (summit VP) až po neziskový sektor (Civil Society Forum). Všechny zapojené země, vyjma Běloruska, také zahájily jednání o asociační dohodě. Ukrajina by je měla pravděpodobně uzavřít už tento rok, kdy by navíc měly začít negociace o vytvoření zóny volného obchodu s Moldavskem a Gruzií.

Primární ambicí Východního partnerství ale není pouhé zintenzivnění vazeb mezi EU a východními sousedy, ale jejich "europeizace", tedy přiblížení se evropskému demokratickému modelu. Právě v tomto ohledu však zatím VP selhává a Evropská unie nedokázala svou přítomnost přetavit v reálný vliv. Naopak, v regionu jsou na vzestupu autoritářské tendence. Jako jejich doklad lze vnímat rozhodování o rezoluci odsuzující porušování lidských práv v Bělorusku, kdy se zbylé země regionu zdržely hlasování, snad z obavy, že by se podobná rezoluce mohla někdy týkat i jich.

Zdá se, že evropský model demokracie není pro region sám o sobě příliš lákavý. Silnou dodatečnou motivací by nepochybně byla perspektiva členství, která úspěšně fungovala v období po roce 1989 ve střední Evropě, ovšem ve vztahu k východním partnerům ji EU nenabízí. Ke ztrátě kredibility Unie přispívá i zbytečná inflace rétorických tezí o demokracii, které jsou vzápětí podkopány intenzivní spoluprací s Ruskem. Země VP jsou k polovičaté politice Unie čím dál kritičtější, někdejší atraktivita EU je dnes jen zašlou slávou a Evropa se v regionu musí se potýkat se stále intenzivnější konkurencí - Rusko, Čína ani Turecko svou "pomoc" v regionu ničím nepodmiňují.

Jestliže má VP plnit své poslání, musí EU vyslat partnerským zemím jasný signál. Velkým krokem vpřed se může stát uzavření asociační dohody mezi EU a Ukrajinou, jež snad poslouží jako model pro ostatní. Samo o sobě to ale nestačí a bude třeba tento akt podepřít dalšími iniciativami, např. urychlit proces zjednodušení vydávání víz nebo přijít s jiným jasně specifikovaným pilotním projektem, který by VP reprezentoval a dodal mu v očích partnerů potřebnou váhu.

EU si ale předně potřebuje ujasnit, jaký konečný cíl v regionu sleduje: vytvoření zóny stability a dovršení politiky sousedství nebo zahájení hlubší integrace? Obě varianty jsou legitimní, nejasnost a zbytečné předstírání však vede k chybným interpretacím, neopodstatněným očekáváním a následnému zklamání. Unie má samozřejmě zájem být obklopena stabilními státy, ale arabské jaro jasně ukázalo, jak zavádějící může pocit stability být. Faktorů, které mohou situaci ve východní Evropě destabilizovat, je přitom celá řada, od napjaté vnitropolitické situace až po separatistické konflikty.

Celou věc dále komplikuje postavení Ruska, které vědomě a cíleně brzdí evropské aktivity. Vzhledem k tomu, že Unie nemá politickou vůli a do značné míry ani nástroje jak tomuto vlivu efektivně konkurovat, nezbývá prakticky jiná možnost než se systematicky pokoušet ruskou nedůvěru k projektu Východního partnerství. Je samozřejmě paradoxní, že se tím Rusko dostává do pozice zásadního faktoru při rozhodování EU o spolupráci s regionem, ale realita je neúprosná a jakkoliv sofistikované deklarace a institucionální rámce ji nedokážou popřít. Chce-li Evropa jako aktér s ambicí reálně ovlivňovat své východní sousedství uspět, nezbývá jí, než se s těmito základními danostmi vyrovnat.   

Alžběta Chmelařová

Autorka je juniorní analytičkou AMO