Proč Kaddáfí padl

Bezprostředně stojí za plukovníkovou smrtí nejspíše kulka ze strany bojovníků z Misuráty a jejich nevybíravé zacházení se zraněným diktátorem. Jak televizi al-Džazíra anonymně přiznal jeden z polních velitelů, nepovedlo se udržet na uzdě mladé bojovníky pocházející z města, které během konfliktu od Kaddáfího režimu zakusilo nejvíce utrpení. Z obecnější perspektivy může za Kaddáfího pád arabské jaro, které protesty podnítilo a dalo jim naději uspět, a dále pak intervence NATO, díky níž se tato naděje stala realitou.

Krátkozrakost, absence rozhledu a neschopnost vyjednávat vyústila ve slepé násilí režimu proti protestům, což vyvolalo tvrdou reakci mezinárodního společenství. Kaddáfí ztratil válku fakticky již ve chvíli, kdy prošla rezoluce Rady bezpečnosti OSN a Západ spolu s arabskými spojenci zahájil intervenci. Odmítal si to ale připustit a v boji pokračoval až do konce. Kaddáfí a jeho klan asi ani nikdy nepochopili, co se kolem nich děje. Kaddáfí byl svéráznou kombinací despoty a revolucionáře dohromady. Jako despota svým oponentům spílal do krys, zatímco coby samozvaný revolucionář opakovaně provolával v daném kontextu absurdní výkřik „Revoluce, revoluce!“ a zvedal ruce v sebeoslavném gestu.  

Tečka za minulostí?

V libyjské válce mají krev na rukou obě strany. Rozdíl byl v počtu a míře systematičnosti spáchaných zločinů. Okamžikem vítězství bylo pro libyjské rebely obsazení Tripolisu. Dobytí Sirty a dopadení Kaddáfího bylo jen faktickým koncem již vyhraného konfliktu. Vyhrát válku však automaticky neznamená nastolit mír. Svévolné věznění a týrání Kaddáfího vojáků, loajalistů a údajných žoldáků či vyhánění a nucené přesuny obyvatelstva ukazují, jak těžký úkol před současnou libyjskou vládou stojí. Na jednu stranu se povstalci dopustili aktů vandalismu a rabování, na druhou stranu však míra násilností a chaosu na jimi kontrolovaných územích nedosáhla zdaleka takové míry, jakou si prošel Irák po invazi v roce 2003.

Kaddáfího konec jako šance pro Libyi a region

Libyjská prozatímní vláda má nyní volné ruce k zorganizování voleb, které by měly proběhnout za 8 měsíců. Její řady také nejspíše opustí dosavadní prezident Mustafá Abduldžalíl a premiér Mahmúd Džibríl, kteří byli součástí bývalého režimu. Smrt Kaddáfího a několika dalších vysokých představitelů bývalého režimu nejspíše zlomí vůli zbývajících loajalistů pokračovat v ozbrojeném boji. V neposlední řadě ukončení bojů umožní začít s obnovou země a poskytováním humanitární pomoci do míst, která byla dříve kvůli bojům nepřístupná. Půjde i o pozitivní signál pro investory a zahraniční firmy povede k postupnému návratu jejich pracovníků, což pomůže libyjské ekonomice a financování poválečné rekonstrukce.

Bez významu nejsou ani regionální dopady likvidace zbytků Kaddáfího režimu. V první řadě Přechodná národní rada prokázala, že je schopna víceméně kontrolovat celé území Libye a africké státy, které vůči ní byly dosud nepřátelské, ji nemohou nadále ignorovat. Zlepší se role a fungování Africké unie, protože již nebude finančně ovlivňována Kaddáfího režimem. Na druhou stranu však nelze popřít, že Kaddáfí v posledních letech v severní Africe a Sahelu hrál i pozitivní roli – např. v Čadu, kde pomáhal udržovat mír mezi ozbrojenými skupinami na severu země. Je na libyjské vládě, aby na to konstruktivně a pragmaticky navázala.   V neposlední řadě umožní Kaddáfího smrt a pád Sirty NATO ukončit 31. října svou misi.

Na oslavy není čas

Neděle 23. 10. byla v Libyi vyhlášena dnem osvobození. Bujaré oslavy však zastínily řadu problémů, kterým Libye nyní čelí. Libyjský premiér Mahmúd Džibríl za obecně největší problém považuje udržení národní jednoty. V zemi, kde byla utlačována berberská identita na úkor arabské, kde proti Berberům bojovali Kaddáfím protěžovaní Tuaregové či kde migranti i místní černošské obyvatelstvo začalo být automaticky podezíráno z boje v Kaddáfího žoldu, se není čemu divit.

Libyi čeká budování státu, v němž bude islámské právo zřejmě zaujímat prominentní roli, dále pak napsání ústavy a volebního zákona a narýsování nového ústavního a možná i správního uspořádání. Bude nutné najít spravedlivou formuli, na jejímž základě se budou ropné zisky dělit mezi jednotlivé kmeny bez ohledu na to, na čí straně v revoluci stály. Také bude třeba překlenout rozpor mezi centrem a periférií, konkrétně pak Tripolisem a Bengházím či obecněji východem a západem země.

Libyjská vláda bude muset dostat zpět pod kontrolu obrovské množství zbraní a munice obíhající v populaci. Bude třeba vybudovat novou národní armádu, která zohlední soupeřící zájmy bojovníků z Misuráty, Benghází a hor Nafusa, kteří si všichni nárokují zásluhy za revoluci. S tím souvisí i kontrola ozbrojených milic, z nichž některé stále setrvávají v hlavním městě a nemají se k odchodu do svých domovských měst. Válka nepochybně končí, ale hledání míru může být ještě dlouhé.

 

Jan Kužvart

Autor je analytikem AMO

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist