Kaddáfího smrt - krvavá tečka nebo předzvěst věcí příštích?

Proč Kaddáfí padl

Bezprostředně stojí za plukovníkovou smrtí nejspíše kulka ze strany bojovníků z Misuráty a jejich nevybíravé zacházení se zraněným diktátorem. Jak televizi al-Džazíra anonymně přiznal jeden z polních velitelů, nepovedlo se udržet na uzdě mladé bojovníky pocházející z města, které během konfliktu od Kaddáfího režimu zakusilo nejvíce utrpení. Z obecnější perspektivy může za Kaddáfího pád arabské jaro, které protesty podnítilo a dalo jim naději uspět, a dále pak intervence NATO, díky níž se tato naděje stala realitou.

Krátkozrakost, absence rozhledu a neschopnost vyjednávat vyústila ve slepé násilí režimu proti protestům, což vyvolalo tvrdou reakci mezinárodního společenství. Kaddáfí ztratil válku fakticky již ve chvíli, kdy prošla rezoluce Rady bezpečnosti OSN a Západ spolu s arabskými spojenci zahájil intervenci. Odmítal si to ale připustit a v boji pokračoval až do konce. Kaddáfí a jeho klan asi ani nikdy nepochopili, co se kolem nich děje. Kaddáfí byl svéráznou kombinací despoty a revolucionáře dohromady. Jako despota svým oponentům spílal do krys, zatímco coby samozvaný revolucionář opakovaně provolával v daném kontextu absurdní výkřik „Revoluce, revoluce!“ a zvedal ruce v sebeoslavném gestu.  

Tečka za minulostí?

V libyjské válce mají krev na rukou obě strany. Rozdíl byl v počtu a míře systematičnosti spáchaných zločinů. Okamžikem vítězství bylo pro libyjské rebely obsazení Tripolisu. Dobytí Sirty a dopadení Kaddáfího bylo jen faktickým koncem již vyhraného konfliktu. Vyhrát válku však automaticky neznamená nastolit mír. Svévolné věznění a týrání Kaddáfího vojáků, loajalistů a údajných žoldáků či vyhánění a nucené přesuny obyvatelstva ukazují, jak těžký úkol před současnou libyjskou vládou stojí. Na jednu stranu se povstalci dopustili aktů vandalismu a rabování, na druhou stranu však míra násilností a chaosu na jimi kontrolovaných územích nedosáhla zdaleka takové míry, jakou si prošel Irák po invazi v roce 2003.

Kaddáfího konec jako šance pro Libyi a region

Libyjská prozatímní vláda má nyní volné ruce k zorganizování voleb, které by měly proběhnout za 8 měsíců. Její řady také nejspíše opustí dosavadní prezident Mustafá Abduldžalíl a premiér Mahmúd Džibríl, kteří byli součástí bývalého režimu. Smrt Kaddáfího a několika dalších vysokých představitelů bývalého režimu nejspíše zlomí vůli zbývajících loajalistů pokračovat v ozbrojeném boji. V neposlední řadě ukončení bojů umožní začít s obnovou země a poskytováním humanitární pomoci do míst, která byla dříve kvůli bojům nepřístupná. Půjde i o pozitivní signál pro investory a zahraniční firmy povede k postupnému návratu jejich pracovníků, což pomůže libyjské ekonomice a financování poválečné rekonstrukce.

Bez významu nejsou ani regionální dopady likvidace zbytků Kaddáfího režimu. V první řadě Přechodná národní rada prokázala, že je schopna víceméně kontrolovat celé území Libye a africké státy, které vůči ní byly dosud nepřátelské, ji nemohou nadále ignorovat. Zlepší se role a fungování Africké unie, protože již nebude finančně ovlivňována Kaddáfího režimem. Na druhou stranu však nelze popřít, že Kaddáfí v posledních letech v severní Africe a Sahelu hrál i pozitivní roli – např. v Čadu, kde pomáhal udržovat mír mezi ozbrojenými skupinami na severu země. Je na libyjské vládě, aby na to konstruktivně a pragmaticky navázala.   V neposlední řadě umožní Kaddáfího smrt a pád Sirty NATO ukončit 31. října svou misi.

Na oslavy není čas

Neděle 23. 10. byla v Libyi vyhlášena dnem osvobození. Bujaré oslavy však zastínily řadu problémů, kterým Libye nyní čelí. Libyjský premiér Mahmúd Džibríl za obecně největší problém považuje udržení národní jednoty. V zemi, kde byla utlačována berberská identita na úkor arabské, kde proti Berberům bojovali Kaddáfím protěžovaní Tuaregové či kde migranti i místní černošské obyvatelstvo začalo být automaticky podezíráno z boje v Kaddáfího žoldu, se není čemu divit.

Libyi čeká budování státu, v němž bude islámské právo zřejmě zaujímat prominentní roli, dále pak napsání ústavy a volebního zákona a narýsování nového ústavního a možná i správního uspořádání. Bude nutné najít spravedlivou formuli, na jejímž základě se budou ropné zisky dělit mezi jednotlivé kmeny bez ohledu na to, na čí straně v revoluci stály. Také bude třeba překlenout rozpor mezi centrem a periférií, konkrétně pak Tripolisem a Bengházím či obecněji východem a západem země.

Libyjská vláda bude muset dostat zpět pod kontrolu obrovské množství zbraní a munice obíhající v populaci. Bude třeba vybudovat novou národní armádu, která zohlední soupeřící zájmy bojovníků z Misuráty, Benghází a hor Nafusa, kteří si všichni nárokují zásluhy za revoluci. S tím souvisí i kontrola ozbrojených milic, z nichž některé stále setrvávají v hlavním městě a nemají se k odchodu do svých domovských měst. Válka nepochybně končí, ale hledání míru může být ještě dlouhé.

Jan Kužvart

Autor je analytikem AMO