Norsko zřejmě jako jediná země na světě uveřejňuje příjmy, jmění a výši zaplacených daní všech svých obyvatel na internetu. Letos poprvé však musí zvědaví Norové při zjišťování výše příjmů sousedů, kolegů, přátel a známých osobností zadávat své rodné číslo a osobní kód. V uplynulých letech byly daňové tabulky na internetu zcela volně dostupné a internetové servery se předháněly, kdo bude mít komfortnější a kreativnější vyhledávání. Nyní však vláda rozhodla, že redakce a zpravodajské servery údaje sice dostanou kompletní, aby je mohly i nadále používat k vlastním analýzám, ale nemají již povolení je celé publikovat na internetu a nechat v nich čtenáře volně vyhledávat.

Veřejnost ovšem právo na nahlédnutí do seznamu neztratila. Pokud někomu zvědavost nedá, může se od pátku  21. října zalogovat na stránkách norského Daňového úřadu www.skatteetaten.no a vyhledat si, jaké jmění má potencionální snoubenec, kolega či známý politik, kolik si v uplynulém roce vydělali a kolik zaplatili na daních. A zájem je enormní. Vloni zaregistroval internetový server deníku VG 14 milionů vyhledávání jen první den po zveřejnění tabulek. Letos se na stránky Daňového úřadu přihlásilo jen v prvních hodinách po uveřejnění 20 000 Norů.

Zveřejňování částek zaplacených na daních je norská tradice, která se datuje již od poloviny 19. století a povinnost zveřejnit seznamy je zakotvená v zákoně. Daňové seznamy jsou k nahlédnutí vždy po dobu tří týdnů. Každoročně je daňovým tabulkám věnována velká pozornost a jsou registrovány miliony vyhledávání. Média přinášejí zajímavé analýzy a bulvární deníky informují, kolik je v Norsku milionářů, kolik si vydělali a kolik státu odvedli známí sportovci, herci a další osobnosti, kde bydlí nejbohatší, apod.

V posledních deseti letech se o uveřejňování daňových seznamů diskutovalo a v televizní anketě lidé přiznávali, že do seznamů sice hojně nahlížejí, ale pokud by vyhledávaná osoba měla možnost vidět, kdo se na její údaje dívá, tak by od toho mnozí ustoupili. Ne všem se samozřejmě líbí, že seznamy jsou veřejné, ale kupodivu je nejvíce odpůrců zveřejňování mezi nižšími příjmovými skupinami. Zveřejňování má přispívat k diskuzi o daních a ekonomickém přerozdělování a je důležité, aby k seznamům měla volný přístup média. Otevřenost přináší legitimitu  a posiluje důvěru v daňový systém. Na druhou stranu volně dostupné údaje kolidují s právem na ochranu osobních údajů a seznamy můžou být i vodítkem pro zloděje. Nově zavedená praxe vyhledávání po zalogování tyto negativa lehce snižuje, ale ne zcela eliminuje.   

Jeden z nejbohatších podnikatelů v Norsku, hoteliér Olav Thun, zveřejňování vítá, neboť je vidět, kolik bohatí lidé státu na daních odvádějí.  Je mu již 89 let a mít ve státě takovéto důchodce je snem každého ministra financí. V uplynulých 15 letech odvedl pan Thon norskému státu  730 000 NOK denně, tzn. téměř 100 000 CZK za hodinu. On a jím vlastněné firmy mají totiž tak velké jmění (cca 24 miliard NOK), že i když se podnikání některý rok nedaří, jeho daňový odvod převýší příjmy. Letos byly jeho příjmy 76 milionů NOK a na daních odvedl 115 milionů NOK. A podobně je na tom mnoho dalších pohádkově bohatých lidí v Norsku. Odvádí státu každoročně velkou sumu ze svého již dříve nabytého jmění nehledě na to, jestli ten rok něco vydělali.

Celkově je z tabulek vidět, že norské společnosti se daří, počet Norů s příjmem nad 1 milion od roku 2006 stále stoupá. Finanční krize v Norsku trvala krátce a jednotlivci ji na rozdíl od firem téměř nepocítili.