Politici by měli řešit dluhy, nikoli investice do bank

Evropu by od bankovní krize měla ochránit povinnost bank navýšit svůj kapitál. A velké banky začaly oznamovat, že jsou připraveny tak učinit ze svých zisků, případně odprodejem aktiv. Raději, než aby do nich kapitálově vstupovaly vlády (viz http://byznys.ihned.cz/trhy-a-investice/c1-53284360-slepa-ulicka-evropskych-bank-nechteji-pad-akcii-radeji-spali-cast-svych-bilanci ).

Z hlediska nejednoho občana to může vypadat zcela nepochopitelně. Vždyť co může být lepšího, než mít stát za majitele? A učinit ho tak spoluzodpovědným za svůj osud, tedy zajistit si jeho „přízeň“ pro případ nějakých problémů?

Každý vstup do státu do podnikání ve skutečnosti znamená cosi nepřirozeného, deformuje trh a vyvolává spekulace o pozadí leckterých rozhodnutí. Současné obavy na trzích jsou mj. důsledkem toho, že před krizí se dařilo globální ekonomice tak dobře a rizika se jevila tak nízká, že některé banky se – obrazně řečeno – rozjely na příliš vysokou rychlost. Těm, které zůstaly zdrženlivé a udržovaly si tím pádem i lepší kapitalizaci (mj. banky české), se to vyplatilo.

Otázkou nyní zůstává, co s těmi „přehřátými.“ Pokud se rozhodnou řešit své problémy vlastními silami, nemůže být ze systémového hlediska nic lepšího. Problém je v tom, že tak nemohou učinit přes noc. Podobně jako státy nemohou ze dne na den změnit svou rozpočtovou politiku. Tak jako státy potřebují přenastavit principy svého finančního chování, což chvíli trvá, banky potřebují odprodat některá aktiva, anebo vydat nové akcie. A to také chvíli potrvá, musí se totiž najít kupci – ať už prodávaných aktiv nebo nově emitovaných akcií.

Jenže politici a občané, tak trochu i trhy, chtějí vidět nějakou akci. Jedni se chtějí zapsat do dějin, další volají po uklidnění situace. A tak se nabízí razantní recepty typu: akcie bank nakoupí stát. Bohužel, u nás víc než jinde dobře víme, že stát není dobrý vlastník finančních institucí. A že tržní soutěž bank, kde část z nich ve větší či menší míře ovládají politici, není dobrý nápad.

Takže co s tím? Celé Evropě, nejen bankám by ze všeho nejvíc pomohlo, kdyby politici začali konečně řešit, opravdu řešit dluhovou krizi. Aby tím snížili riziko, že se ekonomiky a tím i banky dostanou do potíží. Namísto investic do bank. Protože stát by měl vždy a všude působit jako zachránce poslední instance, a nikoli jako „nadšený investor“. (Naopak, dává smysl hledat cesty, aby státní intervence států do bankovního sektoru v budoucnu byly méně pravděpodobné.)

Může se zdát, že toto tvrzení nejde dohromady s výše napsanou větou, podle níž rozpočtové problémy nelze řešit přes noc. Současná krize je však z velké části krizí důvěry. Nehovořím zde o zázračném léku, který nás zítra zbaví všech neduhů. Ale o jasném signálu, že se politici konečně postaví k problému čelem. A také, že nastaví pravidla, která zamezí tomu, aby se do podobných problémů státy unie nedostali po čase znovu. Což doposud tak nevypadá.

Stejně tak u bank platí, že dává smysl především vidět změnu politiky. Řada ústavů oznámila plány na odprodej aktiv a rekapitalizaci. Bude-li je někdo nutit dělat to hned, může se taková aktivita promítnout do výrazného snížení jejich schopnosti úvěrovat ekonomiku. Což by pro všechny občany Evropy představovalo zásadní problém. Stejně jako nedůvěra v ochotu evropských politiků postavit se k problémům čelem a řešit především vlastní dluhy, než primárně hledat někoho, ke komu obrátí vztek veřejnosti.